Byli jsme se s Pavlou rekreovat ve Sloupu. To je taková obec, kde jsem v březnu zvýšil dětskou mortalitu. A tam se odehrával fotbalový ples. Bohužel právě v pátek 30. 1. , což byl shodou okolností den, kdy jsem měl pololetní prázdniny. A jak jsem ráno vstal až v deset, tak veškeré neduhy, co jich jen mám, si všimly, že na ně mám čas a přešly z latentní fáze do akutní. Následkem toho jsem byl celý den apatický, nemluvil jsem ani jinak nekomunikoval a nekázeň, jíž se dopouštěl americký slukař André Gozo Fly Away (moucha pryč) mě zcela míjela, což je neprofesionální a je dobře, že to pan zástupce neviděl. Večer se můj stav nezměnil, stále jsem se cítil pod psa, Andrého moucha pryč, a to není žádný velikán, to je pouhý slukař, i když je tlusťoučký, a jak jsem se tak cítil pod psa, a Pavla měla rýmu, tak jsme nakonec na ten ples nešli. Zapálil jsem dříví v krbu a dvě hodiny jsem beze slova civěl do plamenů, což je poněkud asociální.

Ráno jsem se cítil mnohem lépe, na rozdíl od účastníků plesu, kteří se dostavili domů o půl páté, což by mě zabilo, a smělými tahy pomyslné tužky jsem na mapě vytýčil trasu Sloup - Ostrov u Macochy, tam si dáme oběd a pak se uvidí. Na cestu jsem si vzal své oblíbené sněhové řetězy, za což se mi Pavla posmívala, ale ono se s nimi v tom sněhu jde opravdu mnohem lépe. A tak jsme šli a šli a šli, všude byl sníh a sníh a samej sníh, už to bylo nudné, a tak jsem aspoň hovořil o tom, jaká zvířata zde lze spatřit v létě a pak jsme došli k takovému rozcestníku, kde jsem si sundal jednu flísku, ono mi fakt bylo už docela vedro navzdory panujícímu mrazu a poté jsme se vydali přes planinu do Ostrova, a tam byly závěje, sněhové jazyky, třešně, ale nebyly ještě zralé, ba ani zelené, dokonce neměly ani listí, protože je zima, a v zimě třešně nebývají. V Ostrově jsme se pokusili najít hospodu, kde bychom si mohli dát něcok jídlu, kterážto aktivita nebyla korunována úspěchem. Naštěstí (zaplaťpámbu za mobilní komunikaci) přijeli známí s dítětem Terezkou a autem stříbrné barvy, a tím autem jsme společně jeli do Sloupu, kde jsme se v hotelu Broušek výtečně najedli. A pak jsme se poflakovali kolem jeskyní, kde byli srstnatí nosorožci, jeskynní medvědi, neandrtálci a nacisti, ale né najednou, nýbrž postupně. Načež jsme se dívali na televizi, v níž nic nebylo a večer jsem si vyskuhral návštěvu baru U Toma, kde Pavla při odchodu zapomněla rukavice. Vzhledem k tomu, že jednu rukavici druhého páru ztratila při odjezdu z Brna, jednalo se o vážný problém. André byl unavený a tudíž spal.

V neděli jsme se asi v deset hodin vybatolili na vycházku s psíkem. Já s rukavicemi, Pavla s jednou. Ale už tolik nemrzlo, takže se to obešlo bez újmy na zdraví. A jak jsme tak došli do lesa, tak mi začalo být divné, že ten sníh je takový tečkovaný, i padl jsem na kolena, ale ne proto, abych se modlil, ale abych zjistil, co že je to za černý tečky. A jak jsem tak padl na kolena, tak ty tečky začaly poskakovat. A tak jsem poznal, že jsou to chvostoskoci, které jsem se marně snažil najít v létě v Teplicko-Adršpašském areálu. Byli všude. Kam jsem se podíval, byl sníh pokryt chvostoskoky. Jejich počty šly do miliónů. Poté, co jsem se asi čtvrt hodiny plazil mezi tímto pozoruhodným bezkřídlým hmyzem, vzal jsem telefon a zavolal Johannovi, který mi v létě nevěřil, že chvostoskoci existují, a tropil si ze mně ouchcapky. Bohužel ani můj barvitý popis milionů chvostoskoků ho nepřesvědčil o existenci těchto členovců. Pochopil jsem, jak se cítil Marco Polo. Alespoň jsem tedy napsal SMS panu zástupci, aby se, až se někde bude vychloubat tím, odkud pochází, neopomněl chlubit i tím, že Sloup je krom jeskyní pozoruhodný právě tím, že se na jeho severní straně vyskytují chvostoskoci, a to v milionových množstvích.

A pak už jsme jeli domů, se zastávkou v Jedovnicích, kde je fialová hospoda, o níž po Moravském krasu kolují legendy. Dal jsem si jednu ze specialit, "Překvapení z Kojálu" se to jmenovalo, a "opékané brambory speciál," načež mi bylo doneseno takové množství potravy, se kterým by průměrná bangladéšská rodina vystačila nejméně tři dny. A to samozřejmě nešlo sníst. Takže jestli pojedete do Jedovnic, buďte v případě, že navštívíte fialovou hospodu, střídmí. Jinak vám bude blbě.

A když jsme přijeli do Brna, tak ta rukavice ležela na parkovišti, tam, kde v pátek spadla, a ani ji nikdo nepřejel.

Tak Chochoviny opravdu nejedou, a to prý kvůli panáčkovi zvracejícímu na americkou vlajku. Tož uvidíme, jestli provozovatel Webu zdarma smaže i Norníka. Jestli to udělá, pojedu mu dát po rypáku, takový já jsem.

Jeli jsme na Šumavu. Vyjeli jsme za tmy a jeli jsme tmou ještě větší. a v té tmě se strašně blbě navigovalo a byla mi zima, jediný kdo byl spokojený, byl slukař André moucha pryč, který chrněl v zavazadlovém prostoru motorového vozidla. A závěrečných deset km bylo fakt peklo, to bylo po ledu, a ještě jsem se obával, aby Pavla při řízení neusnula, což by mělo děsné následky. Přijeli jsme do rekreačního zařízení Odborového svazu KOVO v ČR, Výbor základní organizace Škoda machine tool - DORRIES SCHARMANN GROUP, s.r.o. V tomto objektu se prokazatelně zastavil socialismus tak někde kolem roku 1986. Byli jsme nuceni složit kauci 500,- Kč, proti níž jsme dostali jako doklad ušmudlanou kartičku růžového papíru s textem:

Úklid pokoje č. 6: svlečené, složené povlečení vysypaný odpad utřený prach vyluxováno vytřené WC a koupelna - nebo 200,- Kč z kauce

a to za více než za 700,- Kč za noc, takže jestli budete někdy mířit do Železné Rudy, tak ubytovacímu zařízení Samoty se zdaleka vyhněte, nebo v sobě budete muset krotit temné pudy, jak jsem musel já, protože jinak bych toho správce a správcovou zabil, k čemuž nakonec stejně málem došlo, protože při předávání pokoje začal rypákovat, že je ušmudlané zrcadlo v koupelně a to už jsem mu fakt málem jednu natáhl a byl velmi blízko skopání ze schodů, a to jsem měl na botách řetězy. A celkem si teď vyčítám, že jsem to neudělal.

Chocho přemístil chochoviny na http://chochoviny.net. Takže tam si můžete počíst :-))

Ti pacholci z devítky, a soudím, že si v tom smočili pařáty hlavně maryša, vychuchol a mnozí jiní, mě na základě nenápadně proběhnuvšího školního kola ankety Zlatý Ámos nominovali do semifinále, které se odehrávalo v Praze, na ministerstvu, za přítomnosti MUDr. Jana Cimického, psychiatra, a tak jsem měl strach tam jet, aby si mě tam nenechal. Ale nenechal, jenom jsem tam vyplnil jakýsi test, kde byly otázky jako kdo vynalezl slepecké písmo a které svaly ovládáme vůlí a takové školometské otázky, a na ten test bylo čtvrt hodiny a já jsem ho odevzdal za dvě a půl minuty, což zaujalo reportéra s mikrofonem, vypadajícího jako Jaroslav Hašek, když jsem ho poprvé uviděl, tak to jsem se fakt vyděsil, že mám halucinaci, ale mně by se měli zjevovat spíše Bedřich August Kekulé nebo Jan Evangelista Purkyně, no ale Hašek? Učím já snad češtinu??? A po testu probíhal pohovor, kde jsem si s komisí popovídal, oni tam měli vytištěný výlet s loňskou 9.B, a tak se jim to líbilo a byl tam pán od Microsoftu, a s tím jsem si popovídal, jak by se daly použít informační technologie ve výuce, a došel jsem k částce něco málo pod sto milionů, a to jenom pro naši školu, tak to nám asi nikdo nedá. A pak už jsem měl volno, asi dvě a půl hodiny, pojídal jsem šunčičku, debrecínku a sýry ementálského typu s min. 40% tuku v sušině, a pil jsem kávu, Nescafé 3 v 1, a to bylo dobré. Následovalo vyhlášení, napřed se předávaly takový ty lejstra, kde je napsáno, že jsem jako nejoblíbenější na ZŠ Sirotkova, a je pod tím podepsaná osobně paní ministryně JUDr. Buzková, a šel jsem si to předávání odbýt jako první, protože jsem poslední v abecedě (to jako abych tím netrpěl či co) a byl jsem nucen vytvořit šablonu chování, jako že se nešlape na nohu doktoru Cimickému a na pani ministryni se neplive, nýbrž se kultivovaně přebere lejstro a pak se třese s rukama s množstvím lidí, a to je živná půda pro Herpes Simplex a zákožku svrabovou a mykózy, takže je dobře, že jsem si s nimi všemi třásl rukou jako první. Na konci řady stáli sponzoři a tak jsem od GTS International dostal poukaz na kartu ITIC, což se může hodit, i když v hospodě na Vidličce mi na ni slevu na pivo asi nedají, a od sponzora Proctre&Gamble jsem dostal igelitku vložek, tak to fakt nevím, k čemu zrovna mně můžou být dobré vložky.
No a potom už probíhalo vyhlášení finalistů, bylo jich sedm, a já už jsem si při vyhlášení pátého finalisty říkal je to dobrý, pojedu domů a budu mít pokoj, a jako šestého vyhlásili mně, tak to jsem porotu proklel. A pak se na nás finalisty vrhli novináři a fotografové a ti tři spolufinalisté mužského pohlaví měli oblek a já jako obvykle kapsáče (ale BUSHMAN!) a tričko (ale KENVELO!), takže na těch titulních stranách časopisů budu vypadat asi fakt zajímavě. A 27. 3. bude veřejné finále a to bude děsné, bude tam setkání s pražským primátorem a tak, tak toho se fakt bojím.

Johanna tak napadlo, že když se nám v krutých mrazech nepovedlo provést extrémní zimní přechod Pálavy, tak že si ho dáme teď. Tak jsme vyrazili. Jen z Popic do Dolních Věstonic je to 5 km po asfaltce, což bylo nudné, a pak už byl les a Děvíčky, to je takovej hrad, a tam byl výhled na Novomlýnské nádrže, kde hřadovalo 30 000 husí, nebo co to tam dělaly, a pojedli jsme tatranku a popili něco kofoly a šli dál, a krutý vichr na hřebeni nás sužoval, ale to jsme ještě netušili, co bude dál. Vylezli jsme na vrchol Děvína, čímž jsme překonali převýšení cca 370 m, to v takovým počasí není jen tak, a došli jsme do Klentnice, kde jsme potkali kolegyni Řezáčovou, jíž jsem třásl rukou, neb měla svátek, a zapadli jsme s Johannem do hospody, dali jsme si pivo a jakýsi prefabrikát s hranolky a pokračovali přes Stolovou horu, čehož jsme se děsili, tam je planina, a vichr dul jen což, ale nakonec jsme to přešli bez problémů, ani ten vichr tam nedul tak strašně jak jsem se obával. Do údolí jsme sestoupili po nových akátových schodech a na silnici, asi 500 metrovém úseku od úpatí Stolové hory k Turoldu to bylo peklo. Prudký vichr nás takřka srážel z vozovky, navíc dul víceméně v protisměru a to se šlo fakt strašně blbě a k Turoldu jsem po blbých pětistech metrech po rovince přicházel docela vyčerpán. A z Turoldu dolů vedla taková rozbahněná cestička, jelo to jako na snowboardu a byli jsme jako prasata. Načež jsme došli do Mikulova, kde je rozsáhlý židovský hřbitov a Dietrichsteinská hrobka ve stylu klasicizujícího monumentálního římského baroka a na náměstí je sloup nejsvětější trojice a Bůh otec je tam takový vousáč, to se mi líbilo. Vůbec je ten Mikulov takové pěkné město. Na závěr jsme zapadli do nádražní restaurace, což byla taková chmurná nálevna a odtud jeli domů. Tak si myslím, že začít 100 jarních kilometrů 21. února přechodem Pálavy je celkem hukot. Přístě si vyberu něco méně náročného, abych potom tolik neskuhral.

Přišli z televize. Že si mně jako natočí, jako toho kandidáta na ámose. No a já jsem jim to sabotoval, seděl jsem za katedrou a posupně mlčel, vymlouvaje se na fóbii z kamery, takže nakonec jsem byl v TV asi tři vteřiny a to jsem si říkal, toho si snad nikdo nevšimne, to ta ostuda nebude tak veliká. Ale byla, pořád mi chodily mraky esemesek, a telefonovala mi spousta lidí, a kdekdo s kým jsem se viděl mě oslovoval "mediální hvězdo" a už toho začímám mít plné zuby. Takže až mi zase vlezou s kamerou do hodiny, tak je poženu sviňským krokem. Holí. Bambusovou.

Macháčkovi je třicet, kulaté to výročí, to je třeba bohatýrsky oslavit za přítomnosti mnoha a mnoha lidí. I oslavovalo se, pivo se pilo, i jiné nápoje se pily a Macháček dostal svatý pokoj, který si přál, byl tam oltářík, svaté obrázky, kropenka a jazyk sv. Jana Nepomuckého, který vypadal strašně morbidně, jelikož jak byl uvařený, tak byl takový šedivý, a ten nakonec sežrali psi, Aska (véééliký černý labrador, též vhodný jako karetní stolek) a Sam (ještě štěně fracouzského pasteveckého psa se dvěma paspáry na zadních končetinách), a Macháček bědoval, kde že je jazyk. A v sobotu jsme nemohli najít hospodu, kde by se vařilo. Což bylo děsné.

Starší zápisky