Na krku mám znamínko. Takový tmavý, pigmentový név se mu odborně říká. A já jak si ten krk občas holím, tak se do něj co chvíli fiknu, a to je nebezpečné, to by se mohlo zvrhnout v maligní melanom nebo tak něco. Navštívil jsem tedy nejprve kožní oddělení a následně oddělení chirurgické, kde mi píchli mezokain (a to je panečku věc - to fakt nic necítíte) a vykuchali mi to znamínko, a rovnou mi vykuchali i hemangiom, který jsem měl na klíční kosti. Takže na něj neumřu. A to bylo krve jak z vola, a celé pytle nádorů odnášeli, a kilometry niti, než mi to zašili, no hrůza.
Na krku jsem měl znamínko.

Upozornění: Tento text psal kulturní barbar. Mějte to na paměti.

Čtvrtek
Finále Zlatého Ámose, kterého jsem se jako jeden ze sedmi šťastných zúčastnil, probíhalo v termínu 25.- 27. 3. 2004. Do Prahy jsem přijel něco po poledni a ubytoval se v ubikacích ministerstva školství pro zahraniční delegace v Dlouhé ulici. Na organizační schůzce jsme se dozvěděli, že budeme přijati nikoliv primátorem Bémem, jak bylo původně slíbeno, ale radním pro školství, jehož jméno jsem zapomněl. Primátor se omluvil, byl unavený z cesty po Portugalsku, kde se pěstuje velmi kvalitní konopí. Na Staroměstské radnici, na níž je olomoucký orloj, jsme po schodech vystoupali do Brožíkova sálu, kde jsou originály dvou obrazů, zachycujících českou historii - Jan Hus před koncilem kostnickým a korunovace Jiříka z Poděbrad. Nejprve jsme si připili šampaňským (což se v průběhu tohoto víkendu mnohokrát opakovalo a já jsem získal pocit, že Pražáci se mají tak dobře, že ani nic jiného nepijí) s radním, organizátory ankety a doktorem Cimickým, jehož jsem se pořád trochu obával.

Pátek
Druhý den, ráno, po snídani, jsme se sešli v Kongresovém centru, což je takové ohavné monstrum těsně u Nuselského mostu. Z Brna přijel autobus plný kolegů, kolegyň, povzbuzovačů a hlavně účinkujících. Těch bylo třináct, oproti pokynu v podkladech, který uváděl limit pět žáků. Naštěstí nám to nikdo nevytknul a ani nikdo netrval na nápravě. Zatímco povzbuzovači se kochali krásami Prahy, my s účinkujícími jsme naladili kytaru, banjo kolegy Látala, flétnu a vyčkávali zkoušky. Dočkali jsme se. Nejprve se měla zkoušet moje samostatná disciplína, ale já jsem byl tajemný, jenom jsem jim řekl, kde chci mikrofon, a že jim přečtu básničku, a tu jsem při zkoušce zamlčel. A pak byla zkouška s žactvem, a tu jsme provedli bez kostýmů, což bylo dobré, neboť nikdo nevěděl, co se chystá, ale kdyby se zkoušelo v kostýmech, mohl jsem si ušetřit leknutí. Když jsem před začátkem finále vstoupil do šatny, strašně jsem se vyděsil, protože v jejím interiéru se pohybovaly tři postavy, ze všeho nejvíc připomínající křížence tradiční představy Smrti a hudebníků ze skupiny KISS. Následným ohledáním jsem zjistil, že se jedná o Maryšu, Vychuchola a Lídu, s černě natřenými obličeji s namalovanou bílou runou Ž, v kápích. Mistr a Petra měli na obličeji též runu, ale ne tak výraznou, a sbory ji měly alespoň v zeleném provedení na tváři.

Sobota
V sobotu ráno jsme navštívili Obecní dům. To je takový velikánský secesní barák, na který jsou Pražáci strašně hrdí. Oni tam taky mají všechno národní, dům, divadlo, muzeum, ale v centru český nápis neuvidíte, to je kompletně cizojazyčné, jako by nás už obsadila vojska Evropské unie, a některé ulice jsou tak německy, že vypadají, jako by to tam vydrželo ještě od protektorátu. No a v Obecním domě mají na zdech falešný mramor, sádrové supy a Smetanovu síň, která má strop ve výšce asi tak pátého patra a nikdo nám nedokázal vysvětlit, jak se na stropě ve svítidlech vyměňují žárovky. Následovala prohlídka muzea voskových figurín a tam jsme se vyfotili u Komenského, učitele národů z vosku. Večer se odehrával Kantorský bál pod záštitou ministryně. Jiřího tam znovu korunovali, nám dali ještě nějaké dárečky, jako propisky a zájezdy, takže pojedu do Českého Krumlova, což je mnohem lepší než do Londýna autobusem, to bych asi umřel. Napřed hrála kapela Firmus, což je klih k lepení za studena, kterým to stejně houby drží, zapěl Josef Zíma (v pozoruhodné kondici), Pavlína Filipovská, Rolling Stones Revival Band (což bylo slabší, protože nezahráli Satisfaction ani Paint in Black) a dokonce pěl i Dalibor Janda, a to i Hurikán, a pak jsme se s ním vyfotili. V průběhu plesu se odehrál raut se sponzory, kde jsem se zástupkyní společnosti Nestlé pohovořil o lentilkách a Zlatému Ámosovi Jiřímu jsme dali hobla. Doktor Cimický nám věnoval knihy, jichž je autorem a ochotně se mi do nich i podepsal, za což mu patří dík, neboť jsem se ho už nebál. O půl jedné, při pokusu o odjezd, jsem byl překvapen, že nejede metro. Já jak jsem zvyklý z Brna na rozjezdy, které jedou každou půlhodinu, tak jsem vůbec nepředpokládal, že by v Praze matce měst něco takového nebylo. A ono fakt nebylo. Obrátil jsem se, pln zoufalství a skepse na vousatého pána zírajícího do mobilu, zdali by mi neprozradil, jak se v tuto hodinu dostat na Staroměstské náměstí. Ukázalo se, že je to pan Dobšík, hlava odborářů, a že se mě jako finalistu pamatuje, i nabídl nám, že nás vezme s sebou taxíkem, což neprodleně učinil a my byli během pěti minut na ubikacích, za což jsem mu vděčen.

Neděle
V neděli jsem si posunul čas, sbalili jsme se a jeli domů. To už se fakt nic zajímavýho nestalo.

Starší zápisky