Operace

Na krku mám znamínko. Takový tmavý, pigmentový név se mu odborně říká. A já jak si ten krk občas holím, tak se do něj co chvíli fiknu, a to je nebezpečné, to by se mohlo zvrhnout v maligní melanom nebo tak něco. Navštívil jsem tedy nejprve kožní oddělení a následně oddělení chirurgické, kde mi píchli mezokain (a to je panečku věc - to fakt nic necítíte) a vykuchali mi to znamínko, a rovnou mi vykuchali i hemangiom, který jsem měl na klíční kosti. Takže na něj neumřu. A to bylo krve jak z vola, a celé pytle nádorů odnášeli, a kilometry niti, než mi to zašili, no hrůza.
Na krku jsem měl znamínko.

3. 3. 2004

Ámos II

Upozornění: Tento text psal kulturní barbar. Mějte to na paměti.

Čtvrtek
Finále Zlatého Ámose, kterého jsem se jako jeden ze sedmi šťastných zúčastnil, probíhalo v termínu 25.- 27. 3. 2004. Do Prahy jsem přijel něco po poledni a ubytoval se v ubikacích ministerstva školství pro zahraniční delegace v Dlouhé ulici. Na organizační schůzce jsme se dozvěděli, že budeme přijati nikoliv primátorem Bémem, jak bylo původně slíbeno, ale radním pro školství, jehož jméno jsem zapomněl. Primátor se omluvil, byl unavený z cesty po Portugalsku, kde se pěstuje velmi kvalitní konopí. Na Staroměstské radnici, na níž je olomoucký orloj, jsme po schodech vystoupali do Brožíkova sálu, kde jsou originály dvou obrazů, zachycujících českou historii - Jan Hus před koncilem kostnickým a korunovace Jiříka z Poděbrad. Nejprve jsme si připili šampaňským (což se v průběhu tohoto víkendu mnohokrát opakovalo a já jsem získal pocit, že Pražáci se mají tak dobře, že ani nic jiného nepijí) s radním, organizátory ankety a doktorem Cimickým, jehož jsem se pořád trochu obával.

Následovala prohlídka radnice, což bylo pozoruhodné, intarzované dveře z Malé strany a futra kamenná z jakéhosi jiného domu a váza z Francie a mám podezření, že původního tam nebylo vůbec nic. Také na orloj zezadu jsme se šli podívat. Byli tam apoštolové, což zavdalo podnět ke krvelačné diskusi o tom, jakou který strašnou smrtí zhynul, a ti se v šest hodin zvečera začali otáčet jako dva pomalé větráky. To trvalo asi dvacet vteřin a bylo po atrakci. Chudák mistr Hanuš. Tam vůbec teklo krve, na té radnici - Jan Želivský (ale to je dobře, to byl psychopat, toho měli popravit mnohem dřív), 27 českých pánů 1621 a tak - no kráčela tudy historie. Z radnice jsme šli do divadla. Národního. A byl to koncert pro učitele, jak pravila paní ministryně, že je to jako výraz vděčnosti učitelům za jejich práci. Od doby, kdy Féničané vynalezli peníze, známe i jiné, adresnější způsoby vyjádření vděčnosti. Seděl jsem v první řadě. Měl jsem na sobě oblek, kravatu a neskutečně jsem trpěl. To nejhorší mě však ještě čekalo. Začátek proběhl slibně - Pražští komorní sólisté odehráli Jaro z Vivaldiho Čtvera ročních období, a to se mi líbilo, to já mám rád. Následoval slovenský tenor pějící italsky, jakýsi Vodička. To už šlo do tuhého, zejména když se s ním začala střídat slovenská mezzosopranistka kyprých tvarů v oděvu alespoň o dvě čísla menším. Některé z tónů, které vyluzovala, se svou frekvencí ze všeho nejvíc podobaly školní družině jdoucí na oběd. Jednou dokonce přicupitala s kastanětami a spolu s klavírním doprovodem začala páchat nehorázné násilí na španělské lidové hudbě. Ba i duet s Vodičkou zapěla. Hledal jsem opěrný bod, který by mi umožnil nezešílet. Našel jsem jej v mosazném šroubu, fixujícím kolečko pojízdného piana, aby neodjelo. Soustředil jsem se na něj a díky tomu jsem dočkal přestávky bez větší psychické újmy. Po přestávce nastoupili opět komorní sólisté a koncert d moll Johanna Sebastiana Bacha mi dal trochu vydechnout. Vyvrcholení večera se však blížilo. Na scénu přidusal Maestro Petr Dvorský. Postavil se naproti mě, asi tak tři metry jsem k němu měl a začal řvát, jako když ho na nože berou. Já teda, když se naštvu, hulákám dost, ale s hlasovým fondem tohoto umělce se to fakt nedá srovnat. A v momentě, kdy už mě toho začala bolet hlava, jej vystřídala sopranistka, což bylo ještě horší, protože některé, a to mnohé, tóny jejího zpěvu byly k nerozeznání od zvuku, který vydává na brněnském nádraží brzdící pantograf ze směru Rájec Jestřebí - Blansko - Adamov - Babice nad Svitavou. Na závěr se dostavili ještě předchozí dva pěvci a hulákali společně. Hlava mi pukala a vlasy šedivěly. Na spáncích mi naběhly žíly a já přemýšlel nad nějakým hodně bolestivým způsobem čtyřnásobné vraždy. Potlesk. Přídavek. Peklo. Konec. Ano, koncert skončil. Koncert skončil a já jsem přežil. Nicméně příště, pokud by paní ministryně pořádala zase nějaký koncert pro učitele, přimluvil bych se, aby místo těchto vokalistů raději pozvala Kabáty. Byl bych jí za to neskonale vděčen.
Následovala večeře ve stylové restauraci Tatry. Já hlavu jako střep bolavou a oni mě vlečou do stylové restaurace s hlasitou cimbálovkou. V rámci večeře můžu konstatovat, že kuřecí maso chutná mnohem lépe teplé a že borovička se opravdu nedá pít. Za vrchol pozdní části večera lze bezesporu považovat moment, kdy cimbálová kapela spustila song El Condor Pasa. Kdyby byli Simon a Garfunkel po smrti, museli by se v hrobě obracet. A strašně rychle.

Pátek
Druhý den, ráno, po snídani, jsme se sešli v Kongresovém centru, což je takové ohavné monstrum těsně u Nuselského mostu. Z Brna přijel autobus plný kolegů, kolegyň, povzbuzovačů a hlavně účinkujících. Těch bylo třináct, oproti pokynu v podkladech, který uváděl limit pět žáků. Naštěstí nám to nikdo nevytknul a ani nikdo netrval na nápravě. Zatímco povzbuzovači se kochali krásami Prahy, my s účinkujícími jsme naladili kytaru, banjo kolegy Látala, flétnu a vyčkávali zkoušky. Dočkali jsme se. Nejprve se měla zkoušet moje samostatná disciplína, ale já jsem byl tajemný, jenom jsem jim řekl, kde chci mikrofon, a že jim přečtu básničku, a tu jsem při zkoušce zamlčel. A pak byla zkouška s žactvem, a tu jsme provedli bez kostýmů, což bylo dobré, neboť nikdo nevěděl, co se chystá, ale kdyby se zkoušelo v kostýmech, mohl jsem si ušetřit leknutí. Když jsem před začátkem finále vstoupil do šatny, strašně jsem se vyděsil, protože v jejím interiéru se pohybovaly tři postavy, ze všeho nejvíc připomínající křížence tradiční představy Smrti a hudebníků ze skupiny KISS. Následným ohledáním jsem zjistil, že se jedná o Maryšu, Vychuchola a Lídu, s černě natřenými obličeji s namalovanou bílou runou Ž, v kápích. Mistr a Petra měli na obličeji též runu, ale ne tak výraznou, a sbory ji měly alespoň v zeleném provedení na tváři.

Ve finále (po představení finalistů, kdy naše dítka ze Sirotkovy řvala jako tuři), proběhla samostatná disciplína, kde jsem oddeklamoval nedávno znovuobjevenou pedagogickou epopej o devíti zpěvech, kterou jsem napsal před pěti lety. Pro tento účel jsem ji trochu zkrátil, na osm zpěvů. Po další disciplíně, kdy se pořadatelé ptali Anežky na to, jakou mám barvu očí, číslo ponožek, jestli umím plavat nebo tak nějak ty otázky zněly, následoval zlatý hřeb akce - píseň Čížečku, čížečku, ptáčku maličký ve svérázné úpravě v podání hudebního tělesa ze ZŠ Sirotkova. Impozantní nástup postav v kápích s pomalovanými obličeji za zvuku napoleonského bubnu znervóznil nejen zvukaře, kterému při úderech na buben létaly všechny ručičky na mixu do červených polí. V čele nesl praporečník obrovskou černou vlajku s runou. Zazněl mohutný zvuk bambusové roury a Mistr začal hrát na flétnu. Později jsem se dozvěděl, že připomínal krysaře, ale to původním účelem nebylo. Mollová úprava změnila čížečka k nepoznání a předehra byla velmi gotická. Pak Mistr odložil flétnu a zapěl. (Po pravdě - bylo to něco podobného jako Dvorský, ale zde to bylo v mé režii.) Již durový doprovod na banjo v první pomalé sloce nedával tušit rychlý refrén s doprovodem sboru, chřestidel a bubnu. Druhá sloka, též pomalá, byla doprovázena dvojhlasým sborovým ááááááááááááá. Ve třetí sloce se k Mistrovu zpěvu přidal i sbor. Čtvrtá sloka byla rychlá a za ní překvapivě následovala kulturní vložka - lidový popěvek Prší, prší, jen se leje. Po dešti přišly dvě sloky, které patřily jenom mně. Punkový rytmus banja a recitativní způsob zpěvu uvedl obecenstvo do varu, a poslední dvě rychlé sloky jsme dozpívali za nadšených ovací publika. Řev a potlesk byl natolik silný, že přehlušil i závěrečný dutí na rouru. Odcházeli jsme s pocitem vítězů - jistě jsme byli nejlepší.

Jak se nakonec ukázalo, nebyli. Porota rozhodla jasně - Zlatým Ámosem 2004 se stal Jiří Luka ze ZŠ Mendíků v Praze. Ale on byl Opravdu dobrý a myslím, že si toho Ámose zasloužil jistě více než já, protože jeho se děti bojí mnohem méně než mě. Přesto jsem své příznivce nezklamal. Když se mnou při odjezdu loučili, hlasitě skandovali, až se Kongresové centrum otřásalo: "Žižla je nejlepší!" Také jsme dostávali od sponzorů dary, a bylo to něco lepšího než igelitka vložek jako na semifinále, byla myš mez ocásku a Office XP, a to legální, a spousta užitečných i méně užitečných věcí.
Následující raut a fotografování jsem už přijímal s pocitem ulehčení, že tu mediální dřinu si odbude někdo jiný. Potřásl jsem kolegovi Lukovi pravicí, jako že mu to fakt přeju a on nám pak všem půjčil korunu, abychom věděli, jaké to je. Stříbrem se naštěstí vši nepřenáší.

Sobota
V sobotu ráno jsme navštívili Obecní dům. To je takový velikánský secesní barák, na který jsou Pražáci strašně hrdí. Oni tam taky mají všechno národní, dům, divadlo, muzeum, ale v centru český nápis neuvidíte, to je kompletně cizojazyčné, jako by nás už obsadila vojska Evropské unie, a některé ulice jsou tak německy, že vypadají, jako by to tam vydrželo ještě od protektorátu. No a v Obecním domě mají na zdech falešný mramor, sádrové supy a Smetanovu síň, která má strop ve výšce asi tak pátého patra a nikdo nám nedokázal vysvětlit, jak se na stropě ve svítidlech vyměňují žárovky. Následovala prohlídka muzea voskových figurín a tam jsme se vyfotili u Komenského, učitele národů z vosku. Večer se odehrával Kantorský bál pod záštitou ministryně. Jiřího tam znovu korunovali, nám dali ještě nějaké dárečky, jako propisky a zájezdy, takže pojedu do Českého Krumlova, což je mnohem lepší než do Londýna autobusem, to bych asi umřel. Napřed hrála kapela Firmus, což je klih k lepení za studena, kterým to stejně houby drží, zapěl Josef Zíma (v pozoruhodné kondici), Pavlína Filipovská, Rolling Stones Revival Band (což bylo slabší, protože nezahráli Satisfaction ani Paint in Black) a dokonce pěl i Dalibor Janda, a to i Hurikán, a pak jsme se s ním vyfotili. V průběhu plesu se odehrál raut se sponzory, kde jsem se zástupkyní společnosti Nestlé pohovořil o lentilkách a Zlatému Ámosovi Jiřímu jsme dali hobla. Doktor Cimický nám věnoval knihy, jichž je autorem a ochotně se mi do nich i podepsal, za což mu patří dík, neboť jsem se ho už nebál. O půl jedné, při pokusu o odjezd, jsem byl překvapen, že nejede metro. Já jak jsem zvyklý z Brna na rozjezdy, které jedou každou půlhodinu, tak jsem vůbec nepředpokládal, že by v Praze matce měst něco takového nebylo. A ono fakt nebylo. Obrátil jsem se, pln zoufalství a skepse na vousatého pána zírajícího do mobilu, zdali by mi neprozradil, jak se v tuto hodinu dostat na Staroměstské náměstí. Ukázalo se, že je to pan Dobšík, hlava odborářů, a že se mě jako finalistu pamatuje, i nabídl nám, že nás vezme s sebou taxíkem, což neprodleně učinil a my byli během pěti minut na ubikacích, za což jsem mu vděčen.

Neděle
V neděli jsem si posunul čas, sbalili jsme se a jeli domů. To už se fakt nic zajímavýho nestalo.

29. 3. 2004

Starší zápisky