Na termín 25. 4. 2003 jsem byl jsem pozván na třicáté narozeniny pana kolegy do malebné vsi Sloup v Moravském Krasu (ano, správně, sloupsko-šošůvské jeskyně) a řešil jsem zásadní problém, jak se tam dostat v pátek večer. Veškerá soukromá motorová vozidla tam dorazila již v cca. 17:00, a to já jsem teprve prchal z práce, přesvědčiv vykořisťovatele, že ty čtyři hodiny neplacených přesčasů jsou dostatečným důvodem k opuštění pracoviště o půl hodiny dřív. Spolehl jsem se tedy na IDOS, který mi vyhledal spoj v 17:13 vlakem do Blanska, následně 17:55 do Ráječka (v životě jsem takový název neslyšel...) a odtud s minutou na přestup do Sloupu. Cesta nebyla prosta vzruchu, neboť jsem zjistil, že Blansko má dvě vlakové zastávky, a až informace průvodčího mi napomohla vystoupit na té správné. Jelikož spoj jel až za deset minut, nijak jsem na autobusové nádraží nespěchal, což byla chyba, neboť mi v průběhu oněch deseti minut ujely dva přímé spoje do Sloupu, které ovšem v IDOSU jaksi nebyly zdokumentovány a tak jsem se musel vléci přes Ráječko. Ve Sloupě autobus vůbec nevypadal, že by tam chtěl zastavit, dokonce projížděl po území obce asi pouze 20 metrů, nicméně v naději, že víc Sloupů tady není, jsem usoudil, že jsem na místě a důrazně jsem řidiče požádal o zastavení, že mě to už s ním nebaví a že vystoupím. Ten se moc nevzpíral a za chvíli jsem stál u orientačního bodu - u modrého kostela. Jeden telefonát, asi 50 m pěší chůze a již jsem to viděl - šedesátikilový vepřík otáčející se na rožni nad žhavým dřevěným uhlím, čtrnáctistupňová černohorská piva v rukou místy již podnapilých účastníků akce... A věděl jsem, že jsem na místě. Po příchodu mi bylo sděleno, že každý, kdo chce pít pivo, musí zatroubit na trubku, která se tam kdovíodkud vzala. Pamětliv tréninku z hasičské soutěže před asi pěti lety, kde jsme hráli blues, jsem nezaváhal a již na první nádech jsem zdařile zaimitoval postřeleného slona. Po této hudební produkci jsem dostal svolení ke konzumaci.

I vrhl jsem se radostně též do popíjení a požírání sudokopytníka. Ve stráni nad dvorkem mě silně zaujal porost játrovky porostnice mnohotvaré (Marchantia polymorpha), kterou jsem dosud v reálu neviděl a mohl jsem si tak rozšířit obzory. Ve stráni se krom této vzácné byliny vyskytoval i statný borový pařez, na který kolega a kolegyně, oba vyučující tělocviku, vylezli a halekáním budili pohoršení. Pekelným tempem jsem vyšplhal za nimi, čímž jsem vzbudil údiv. Pak jsem tam halekal s nimi. Trubku nám odmítli vydat, se slovy že již je pozdě. První sud záhy došel, druhý (jedenáctistupňové polotmavé černohorské) též dlouho nevydržel a do třetího sudu (staropramen) se naštěstí nedalo dostat. Proto bylo vypito dvanáct lahví zeleného jablka, kterýžto nápoj je mojí poslední vzpomínkou na večer, jak stojím u otáčejícího se, notně již ohlodaného vepříka, v ruce držím panáka této kapaliny... a zbytek znám jenom z vyprávění. Údajně jsem se choval pokojně, srozumitelně artikuloval, po svých se odebral k posteli, sám si rozbalil spacák, sundal brýle, zalehl do spacáku a usnul spánkem spravedlivých. Možné to je.

Ráno se nám v objektu povedlo najít rozpustnou kávu a dokonce i cukr, což umožnilo vstávání. Vyslechl jsem si zábavné historky ze včerejška, které se, kupodivu, většinou netýkaly mé osoby. Např. kolem druhé hodiny ranní byla opilci nalezena ukrytá trubka a byl s ní proveden pozoruhodný experiment. Každému spícímu byla ve vzdálenosti asi 20 cm přiložena k uchu a bylo na ni zatroubeno, přičemž byly sledovány reakce jednotlivých respondentů. Ze všech spících reagoval pouze jeden člověk, který nevybíravými slovy poslal výzkumný tým kamsi. Po několika dalších pikantních informacích se dostavili hostitelé s hojným množstvím česnečky, která napomohla přežití následků včerejší nestřídmosti. A jelikož bylo krásné počasí, vytyčil jsem trasu Sloup - Macocha - Ostrov u Macochy - Bílá voda - Sloup, cca 15 km, a vyrazil. Až na Macochu jsem se trápil, neboť jsem byl stále ještě opilý. Cestou jsem viděl spoustu zajímavých živočichů, zejména svižníky, jakési malé motýly, které se mi nepovedlo determinovat a hlavně hada, plazícího se přes cestu. Nejprve jsem se dle klikaté kresby na zádech domníval, že jde o zmiji, ale štíhlé tělo a oválná hlava mě utvrdily v poznání, že se jedná o užovku, kterou jsem mylně determinoval jako užovku, dříve šplhavku stromovou, ač se jednalo, jak jsem později zjistil, o užovku, dříve křovinovku, hladkou. Této mé aktivity si všiml jakýsi bodrý zemědělec, oddávající se pohrabovaní čehosi na nedalekém políčku a jal se mě tázat, co tam vidím. "Hada," povídám. "Zmiji?" otázal se. Pocítil jsem možnost zapůsobit osvětově na prostý venkovský lid, v biologii nevzdělaný, a pohovořil jsem o podobnosti některých druhů užovek se zmijemi, jakož i o znacích, kterými se liší, a neopomněl jsem dodat svoji domněnku, že zdejší nadmořská výška se mi zdá příliš malou, aby zde žily zmije. Zemědělec pozorně poslouchal, pokýval hlavou a pak zavolal na svého asi desetiletého synka, který něco kutil v motoru opodál stojícího malotraktoru: "Slyšels? Tady pán říká, že tady žádný zmije nejsou, že jsou to užovky!" Mírně jsem ztuhl, neboť při kontaktu s obdobným živočišstvem není nikdy opatrnosti nazbyt a bylo mi jasné, že v následujících měsících se v okolí Sloupu výrazně zvýší dětská mortalita. Což byl poněkud nežádoucí efekt mé přednášky.

Zbytek cesty na Macochu proběhl bez komplikací, když jsem došel na místo, dal jsem si pivo a byl jsem opilý zas. Šlo to rychle. Navíc mi opět zvodnatělo koleno a byl jsem nucen na veřejnosti si spouštět kalhoty, abych se k oteklému kloubu dostal, tento potírat Voltaren gelem, který jsem měl prozíravě s sebou a obínat obinadlem. Rozhodování, zda navštívit atrakci Skalní mlýn, kde je mj. vstup do Punkevní jeskyně, lanovka a elektrický vláček, mi usnadnil fakt, že jsem hodlal být v 15:00 ve Sloupu, abych stihl ještě odjezd na utkání sloupských fotbalistů, z nichž většina se předchozího večera podnapila ještě hůře než já. Proto jsem nelenil a vyrazil dál. Za zaznamenání stojí lokalita Stará rasovna, kde byl ke spatření demänovský ledovec ve skalní stěně. Považoval jsem to za provokaci. Po skalní stěně, na níž se vypínala zřícenina hradu Holštějna, šplhali horolezci, kterým bylo zjevně líto, že mají všechny kosti kompletní. A to už se blížil postupný cíl - Bílá voda, kde jsem hodlal dát si kofolu, pivo a něco k jídlu. Najít putyku s mírnou pomocí domorodých dětí nebyl problém. Ovšem že by to byl nějak nóbl podnik… No kofolu tam měli, pivo sic zvětralé, ale pitné, a z toho smaženého sýra jsem s největším sebezapřením pozřel asi polovinu. Sýr sám byl velmi chutný, ale následky předchozí noci mi zamezovaly v efektivnějším využití předložené potraviny. Zaplatil jsem, poděkoval, rozloučil se a vyrazil na poslední tři kilometry do Sloupu, což už byla hračka. Po příchodu do cíle cesty jsem si dal kafíčko, přečetl Playboye (který, nutno přiznat, byl plný jak gramatických, tak i faktických chyb. Opravdu by mě zajímalo,za co ti editoři berou plat.), a po hodince odpočinku nasedl do automobilu na místo spolujezdce, abych se nechal odvézt na fotbalové utkaní. Jako neodborník k jeho průběhu zase až tak mnoho říci nemohu, snad pouze to, že jsem si obohatil slovník vulgarismů o nečekané větné vazby. Po poměrně chmurném závěru utkání, který sloupským borcům přinesl prohru, byť o jeden gól a v poslední minutě, jsem byl opět odvezen do Sloupu, kde v rámci výplně čekání na dva kolegy, kteří jeli na kole a dalo se čekat, že zbloudí, jsem byl posazen na kolo a pan kolega s kolegyní mě vytáhli na kraťoučkou vyjížďku k pozoruhodnému objektu. Původně se mělo jednat o stranické či odborářské rekreační zařízení, které bylo rozestavěno, a od konce roku 1989 chátrá. Architekt, která toto monstrum navrhoval, musel být v dětství náruživým modelářem, a zejména modely hradů z papíru na něm zanechaly výrazné stopy. Věžičky u brány, celková koncepce objektu a dokonce cosi, co vypadalo, že se snad v průběhu stavby mělo vyvinout v cimbuří, to vše ve mně vzbouzelo hrůzu, a tak jaksi jsem byl rád, že na tu ohavnost není vidět z hlavní silnice.

Při návratu mi byla ukázána místní mateřská škola, která, jak jsem se dozvěděl, stála obec nemalé prostředky, což vzhledem k tomu, že v současné době je v obci asi deset dětí předškolního věku, nelze považovat za příliš smysluplnou investici. Navíc když přihlédneme k obecnému trendu snižování porodnosti a teď já do toho s těma zmijema… Budoucnost tohoto zařízení nevidím dobře. Po příjezdu na základnu už tam cyklisti čekali, protože překvapivě nezbloudili. No a protože ze včerejška zbylo na vepři ještě poměrně hodně masa, bylo rozhodnuto, že se pokusíme dojíst, nač nám síly stačí. Opět vzplál oheň podporován technickým lihem, ohlodaná kostra se začala otáčet, v půllitrech se objevilo víno a Coca-cola… Po hodině počala distribuce vepřového masa a po další hodině bylo všem jasné, že tento sudokopytník má rozhodně větší výdrž, než všichni ostatní. A to už byla chvíle, kdy se mi začaly klížit oči, a odebral jsem se do pokoje, kde bylo 16 stupňů celsia, díky čemuž se tam spalo výtečně…

Ráno jsme se probudili a byli vyzváni, abychom se dostavili k snídani. Když jsme tak učinili, naskytl se nám pohled na lucullské hody. Rohlíky, chleby, salámy, sýry, tlačenka, uzené maso, jogurty,… To rozhodně nepřipomínalo snídani pro pět lidí. Pochopil jsem, že zde panuje přesvědčení, že nepukne-li host přežráním, je hladov. Pozoruhodným faktem ovšem bylo, že již necelé dvě hodiny po snídani měl následovat oběd. Nikdo si nedokázal představit, jak bude schopen ho pozřít.
Vyrazili jsme zahladit stopy po tepelné úpravě vepře a konzumaci lihovin, což se nám celkem povedlo. Snad jen ten chleba na střeše tam nemusel zůstávat, ale oni ho ptáčci sezobou, nafouknou se a chcípnou. V průběhu tohoto víkendu mi asi bylo souzeno způsobovat ztráty na životech…

A už tady byl oběd - výtečná kuřecí prsíčka a hranolky, kterých jsem, pamětliv dlouhé cesty, pozřel jen mírně. Ač jsem byl lákán k dopravě do Brna vozem, odolal jsem, obul obuv a vyrazil po modré na Blansko - cca 11,5 km. Cestou se mi povedlo natrefit na pozoruhodnou rozhlednu, původně tedy BTS (čili základnovou stanici GSM operátora - v tomto případě všech tří), tyčící se do výše 31 metrů. Jelikož sama stála na vyvýšeném místě, pohled z ní byl impozantní. Vstupné bylo deset korun. Následná cesta po modré probíhala bez komplikací, a co je horší, bez zastávky v hospodě. Když jsem došel do Blanska (notně již žízniv), a těšil se na černohorské pivo, zjistil jsem, že za 13 minut mi jede vlak směr Brno, a tudíž nestálo za to někam zapadnout. Jako další postupný cíl jsem zvolil Bílovice nad Svitavou, protože na Sokolovně mají docela dobré pivo a dá se tam klidu rozhodnout, co dál. Při průjezdu vlaku Adamovem začaly padat první kapky a v Babicích už děsně lilo. Poněkud jsem zalitoval, že mám lístek pouze do Bílovic. Tam jsem vystoupil, cestou do hospody poněkud zmokl a tam si dal pivo, kofolu a kávu, což číšníka překvapilo a ptal se, kde jsou ti další dva. Po informaci, že to vše si dám já se uklidnil, neboť vlivem deště byl lokál narvaný k prasknutí. Když hostů ubylo, pravděpodobně díky tomu, že přestalo pršet, zorientoval jsem se na mapě a po zaplacení vyrazil po zelené (5,5 km) přes Kopaninu na Šumberu. Prudký kopec z údolí Svitavy přes Obřanský hrad jsem vzhledem k srážkám, které spadly raději vynechal a zbaběle zvolil trasu delší, avšak povlovnější. No a ze Šumbery to bylo už jenom dva kilometry na Klajdovku, kde jsem si dal dvě piva a vyrazil domů.

Byl to pěkný víkend.

Obsah