Ono nevyužít pěkného počasí a státního svátku k turistice by byla hanba - a jelikož si Johann vzal dovolenou a zanechal železnici bez dozoru, byl předpoklad něčeho podobného i další den. Přijel ve středu večer, s tím, že půjdeme na pivo. Tam jsme se vydali kolem sedmé večerní, zapadli jsme na fajmonku do gambáče, a ještě jsem zavolal Zebinovi, jestli se nestaví. On pravil, že staví. Tak jsme tam popíjeli, načež se Zebin s Luckou stavil asi o půl desáté, a to už jsme byli docela opilí. No a v jedenáct nás vyhodili, když Zebin dotáhl ještě od výčepu panáky ferneta. A při odchodu z putyky kohosi napadlo, že doma je ještě gin. Tak jsem ve stánku koupil tonic a vyžrali jsme ten gin. Závěr si pamatuju velmi matně, Zebin tvrdil, že odcházeli ve tři, což nemůžu potvrdit, neboť už jsem tou dobou jako obvykle propadl hudbě osmdesátých let a valil z počítače jednu zhovadilou empétrojku za druhou, to já tak v opilosti dělávám. A pak už jen tma, až ráno v osm budík.

Když se člověk probudí po draku a je mu blbě, tak je to celkem v pořádku. To se dá hodinou prudkého stoupání do kopce rozchodit. Ovšem když se probudí ještě ožralý s myšlenkou na turistiku... Neodporúčam. Zbloudit se nám povedlo již ve vlaku, když jsme vystoupili na jiné zastávce, aniž bychom tušili, že Adamov je tak rozlehlý, že bude mít dvě nádraží. Takže hned na úvod kilometr po asfaltu, a já jak jsem byl ještě pod vlivem, tak jsem pořád něco mlel a vydrželo mi to asi tři hodiny. Modrou jsme nakonec našli a dali se údolím kolem vodního toku ve směru na Býčí skálu. Cestu jsme si dali kofolu na huti Františka, a poté jsme se (nechtěně) dostali do kontingentu jakýchsi bigotních katolíků, či co to bylo za pakáž, kteří nepoznali vraní oko čtyřlisté a vlekli s sebou jakési obrovské vysílačky, které jim stějně nefungovaly, no moje allamatky to je něco úplně jiného, ale tahejte to s sebou, že...

Kus značky vedl dokonce jeskyní, kde se před mnoha a mnoha tisíci let vyskytoval Cuon evropský, cosi jako vlk, a z jekotu vycházejícho z útrob země šlo tušit, že asi ještě tak zcela nevyhynul. No a nakonec jsme došli na Býčí skálu, kde těch fundamentalistů bylo ještě víc a jeden z nich měl jakýsi obrovský kříž pobitý stříbrnými hřeby jako Vinnetouova puška, a vedle něj stál další a ten měl megafon a snažil se ty fanatiky zorganizovat. Pekelným tempem jsme prchli z tohoto ponižujícího prostředí a stoupali ronovou rýhou na Vaječník, čímž celá akce získala poněkud anatomický rozměr. Na otázku dvou asi desetiletých chlapců "Prosím vás, nevíte, kde jsou tady jeskyně?" odvětil Johann: "Všude! Tady jsou jeskyně všude! Stačí začít kopat a to by v tom byl čert, abyste na nějakou nenarazili!" Po výstupu na Vaječník jsme minuli jakýsi památník (Benešova) Decretta, ale podívat jsme se na něj nešli. Tady v lesích je totiž plno všelijakých památníků, kdo se v tom má orientovat. A to se již blížily Babice, nikoli však ošklivé staré ženštiny, nýbrž takto se nazývající obec, kde se dala čekat hospoda. Jakož zde i byla, jmenovala se U dvou kanců a točili tam dvanáctku Zubra, což mě, přerovského rodáka, naprosto vyvedlo z míry. Johanna (též přerovského rodáka) též. Pivo bylo výtečné, jídlo vynikající a levné a jacísi slovenští bratia si od nás půjčili mapu, kterou nakonec i vrátili a řekli "Ďakujem."

Následná cesta do Bílovic (s menším blouděním) proběhla bez problémů, pokud v to nepočítám moment, kdy mi začala běsnit šlacha na pravém vnitřním kotníku a musel jsem jí domlouvat Voltarenem a obinadlem, čímž jsem si zase důkladně zdevastoval achillovku. V průběhu obínání jsem tubou voltarenu stvašně tvvdě svazil pátevíčka, až byl na padvť, a poznal nedaleko sednuvšího kousavce, což mě potěšilo, že jsem ho poznal. Svižníků bylo všude plno, pakáže jakési. V Bílovicích na Sokolovně u piva Johann zavolal Zebinovi a vznikl následující plán, že půjdeme do Obřan na Farmu a tam si se Zebinem dáme pivo. A jelikož mi bylo známo, že dotyčná putyka je na druhém břehu řeky, a jelikož jsem tam kdysi dávno, a to v zimě, šel, vzal jsem na sebe břemeno navigace, což samozřejmě špatně skončilo, i když jsem měl od rána na krku zavěšený kompas, abych vypadal jako opravdový turista. Omylu jsem se dopustil již na vlakovém nádraží, kdy jsem nás vlekl kolejištěm riskuje tak pokutu či srážku s lokomotivou ve směru ku Brnu. Následně u hřiště (tedy asi 300m od hospody), kdy jsme již byli na správné cestě, jsem se rozhodl jít nahoru, což byl další fatální omyl. Bloudili jsme ronovými rýhami a postupovali po pěšinkách, vyšlapaných lesní zvěří, a zejména po vrstevnicích, které byly strašně strmé, lajdácky položené a blbě se po nich chodilo. Mám takový pocit, že vrstevnice, na rozdíl od kilometrů, klade Český kartografický úřad, a tady to teda pěkně odflákli, budu si na ně muset došlápnout. No a v průběhu bloudění jsme potkali dva mladé, ba velmi mladé lidi, kteří pravděpodobně dosud nekonzumovali lihoviny, což nám bylo osudné. I tázali jsme se jich na cestu, kde že bychom nalezli obřanskou Farmu, a oni ukázli v širou dál, přes kopec a pravili "jděte tudy" a my šli. Dlouho jsme šli a jak tak jdeme, začalo v okolí přibývat koní. A jak jsme šli dál, tak jich bylo čím dál víc, a když už se mezi nimi nedalo skoro ani projít, tak jsme byli na farmě, ale koňské, na Panské líše, což je od Obřan dost daleko. Když jsem se vyptal dvou stařenek na místo výskytu a jejich informaci namísto uctivými díky odměnil spoustou vulgárních kleteb, zamířili jsme naslepo do údolí, a doufali jsme, že tentokrát už před námi Obřany neuhnou. A skutečně - zanedlouho jsme tam byli - bohužel právě na opačném konci, než jsme zamýšleli. Takže další kilometr a půl po asfaltu, vytáhli jsme Zebina z pelechu a hajdy do hospody. Tam jsme si ovšem dali pouze dvě piva, neboť víc bychom asi nesnesli a za pomoci MHD hupky dupky do Líšně, sprchy a postele, v uvedeném pořadí. A další den na nás čeká čórtův hrádek.

Tam strašá! Bóže, tam strašá! Tak tohle jsem musel poslouchat skoro celé dopoledne, než jsme tam došli a nestrašálo tam. Takovej kus zdi to byl. Už jsem tedy viděl hezčí zříceniny. Ovšem předtím jsme operativně zbloudili (jak jinak, že) a málem došli do Klepačova, což jsme nechtěli. Stále jsem se snažil prosadit s kompasem, který jsem si pověsil na krk, abych vypadal jako skutečný turista, a byl jsem terčem Johannova posměchu, který tvrdil, že zorientovat mapu umí i bez kompasu. Inu, já ne. Za hanebnost od KČT považuju, že podstatná část cesty (značené!) vedla po krajnici čtyřproudové autostrády, což bylo svinstvo a já jsem se těch kamionů velmi bál. A z Čórtova hrádku jsme šli na Výří skálu, kde nebyl žádný výr ani slibovaný výhled, pouze jakýsi osamělý cyklohorník, který si asi taky vzal dovolenou. Ten nás koneckonců stíhal až k Novému hradu, kde Johann doufal v přítomnost putyky a jeho básnění o tomto skvostu středověké architektury dalo tušit komplex o rozloze tak minimálně dvou a půl Helfštýnů, a když jsme tam došli, tak tam byla jakási kamenná haluzna a nikde nikdo, tím méně hospoda, i když tam v odpadkovém koši byly byly půllitrové kelímky z polyetylenglykoltereftalátu s potiskem Černá hora, ale prázdné, takže jsme museli vydržet žíznit až do Vranova, což bylo děsné. Johann tvrdil, že zahlédl v letu tesaříka pižmového, což se mi vzhledem k tomu, že byl teprve počátek května nezdálo. No a ve Vranově jsme z posledních sil zapadli do putyky a dali si pivo a utopence, protože na dobrou papu jsme se těšili k Supovi do Soběšic. Cestou byla ještě hrobka Lichtensteinů, óbrovskej kostel a jacísí nouplizáci s řvoucím dítětem v kočárku, což nás ponoukalo k pekelnému tempu, než zmizeli za obzorem. A když jsme došli do Soběšic a dali si budvárek a dobrou papu, začal se Johann nervózně přehrabovat v batohu, který s sebou táhl celý den, neboť hodlal již ze Soběšic jet na nádraží a do Přerova, a nakonec zjistil, že si u mě v líšeňské zmole zapoměl nabíječku k mobilu, čímž by byl mrtvej muž, takže se, ač nerad, musel ještě otočit v Líšni a pak jel domů.

Tak jsem si po náročných tůrách do Moravského krasu řekl, že se budu celý den válet, ale jaksi se mi to nepovedlo. V poledne jsem to prostě nevydržel a už jsem jel na Hády. Takových deset rekreačních kilometříků, přes planinku, Hornek, do údolí Říčky a k líšeňskému hřbitovu. Rovinka, z kopečka, pohodička... Jen co jsem vylezl z MHD, bylo třeba rychlým tempem setřást nouplizáky, kteří zřejmě mířili tam, co já. Já tak jaksi nesnáším, když se mi po cestě, po které jdu, někdo motá. A tak dělám to, že když na obzoru někoho spatřím, vyrazím šíleným tempem, předběhnu ho, a v tempu pokračuju, dokud mi nezmizí za obzorem. No a tentokrát to jaksi vyšlo tak blbě, že vždy když už se předběhnutý nouplizák či jejich skupinka ztrácela za obzorem, objevil se ve směru cesty další. Nakonec to dopadlo tak, že jsem těch deset km zdolal tempem nevídaným a zchvátil jsem se jen což. Ovšem ani závod s odpornými nouplizáky mi nezabránil v pozorování rozličných živočichů, převážně pak členovců. Dva krajnící hnědí (novinka - to jsem dosud znal jen z literatury a vyprávění), početné stádečko svinulí, pak úsek, kde se asi přemnožili chrobáci (to už člověk ani neměl radost, že vidí brouka, když musel pořád dávat pozor, aby nějakýho nezašlápl...), hojnost blanokřídlých, pod Chocholou se prohánělo značné množství mrchožroutů znamenaných a děsně to tam páchlo, soudím, že se jednalo o kadaver (čiže mrtvolu) jakého cyklohorníka, který nezvládl sjezd, a nakonec jsem si doma dokonce vytáhl dvě klíšťata, bez kterých bych se ovšem příště raději obešel, pročež jsem zakoupil repelent značky Off!, který značně zapáchá a tak tu havěť snad odžene.

Byl jsem na koncertě Polemicu. Stálo mě to 150 Kč a nelze říci, že bych toho litoval. Polemic sám odvedl standardní výkon, a ač Eva z toho byla nadšená, mně to nijak příliš objevné nepřipadlo. Hráli to co znám z CD, měli tam sice šikovného rapera, nicméně pódiová show veškerá žádná. Za dokonalý zážitek je ovšem třeba označit plzeňskou předkapelu TleSKAč. Zpěvák (dříve nazývaný Prasopes) je neskutečný šoumen (čti showman), a to jak motorický, tak verbální. Dechová sekce se oddávala překvapivým tanečním kreacím, všichni oděni ve slušivé bílé krátké kalhoty s červenými šlemi a černou košili. Pokud pódiový projev označíme za estrádní, čehož si plně zasluhuje, pro projev hudební (a zejména textový) se pak těžko hledá bližší určení. Vskutku hutné, veselé, chytlavé rockově laděné SKA, se spoustou vtípků jak hudebních, tak i textových. Povate sami - která kapela by si troufla zahrát "Dont worrry, be happy" s textem Jožina z bažin? Též Lesní manekýn od Katapultu neunikl pozornosti tvůrců a jeho text byl naroubován na jakousi estrádní klasiku (název přirozeně neznám), jejíž melodie je poměrně provařená a rytmické promlky byly vyplňovány slovy šalalali... Sluj krále hor od Edwarda Griega (druhdy sehrána v brutální koncertní verzi finským tehdy ještě kvartetem violoncellistů Apocalyptica) zřejmě původně není SKA skladba - což ovšem nikterak nebránilo její realizaci... Oskar Wilde by byl nadšen, kdyby měl možnost slyšet píseň "(Obchody... Prodejny...) Krámy", v jejímž textu, reflektujícím problematičnost koitu v období menstruace, je citována část jeho spisku Lady Fuckingham, konkrétně několik strof písně "Všichni všude šoustají, veřejně i potají". Politicky neangažovaný song "Americkej píčus" pak dokonale ilustruje výrazovou bohatost této veselé plzeňské formace. Popěvek Rudegast oslím můstkem spojoval valašské božstvo s Rudeboys a zhudebněná legenda o Janu Tleskačovi, který v Plzni založil SKA, je páteří celé fiozofie tohoto hudebního tělesa.
Pokud tedy budete mít možnost, navštivte koncert této skupiny - protože TleSKAč je prostě nářez...
Doplňující informace - basák, zpěvák a bubeník skupiny Tleskač pochází z plzeňské crazypunkové formace Požár mlýna, čímž se vysvětluje mnohé.

A jak jsme šli z toho Tleskače, tak jsme ještě zapadli na pivko do Fausta, ač bylo již po zavíračce, a dali jsme si tam dvě piva, a já jsem bědoval, že jak teď budu bez práce, tak si nevydělám na tu kérku, kteru bych si rád nechal udělat na rameno, a Evu napadlo, že bych mohl udělat veřejnou sbírku mezi žactvem mého budoucího zaměstnavatele, že bych tam jako pověsli na nástěnku plakát s nápisem "Potetuj si svého učitele," kde by byla ta kérka namalovaná a pod tím by byla kasička, kam by žactvo házelo příspěvky, a až by tam bylo dost peněz, tak bych je nepropil, ale nechal se potetovat a pak uspořádal turné po třídách, jejichž žáci přispěli, ale mám obavu, že by to na ředitelství neprošlo.

Tak tohle jsme si psali (v pracovní době) s Johannem:

Já: A jedna informace mimo hudební sféru - v pátek jdu naposledy do práce a pak budu mít PRÁZDNINY!! (ovšem tuhle informaci nešiř a považuj ji za důvěrnou...)

Johann: s těma prázdninama to nechápu...???!!!Požaduji vysvětlení...!!!Šířit to samozřejmě nebudu

Inu - tak jsem se s vykořisťovatelem dohodl. On mi to nabídl a já jsem to vzal.

To uz jsi mu jako podal vypoved a on te takto prekvapil? S tim jsi asi moc nepocital, co?

Tak. Sdělil jsem mu, že hodlám podat výpověď a on mi nabídl tuto variantu - zřejmě mě shledal nedůvěryhodným. No a já jsem po zralé úvaze na tuto nabídku přistoupil. Užiju si tedy do 20. 8. prázdniny - to se budu mít...

ty jo, 3 mesice se flakat...to je uzasne...az na ty penize, kterych asi nebude nazbyt... to si ted tu firmu povede vykoristovatel sam?

Inu, peněz nazbyt nebude... budu cestovat po kamarádech a periodicky jim vyjídat ledničky... tebe mám v plánu kolem poloviny června, počátkem července a pak v cca třítýdenních intervalech... Drobným finančním darem též nepohrdnu... :o)) NE ŽE SE NECHÁŠ ZAPÍRAT!!!

Vykořisťovatel si to asi povede sám...

Zarygluju se. I osobní stráž si najmu. A s ostrejma bouchačkama, cha cha!!!Ne s takovejma plivátkama jako máš Ty!!!A změním si identitu. A podobu taky. A přestěhuju se na druhej konec republiky, ba co dím, světa!!! A...však ještě na něco přijdu. A prodám ledničku i se špajzkou a všechno raději sežeru už v květnu a pak budu tři měsíce hladovět. A v září se konečně nažeru...

Zrada! Co já chudák hladovec budu dělat??? Vždyť to zhubnu ještě více než doposud!!! Ano, pochopil jsem - chceš mě vyhladovět! Toho ale bohdá nebude - nenaleznu-li spíž či lednici, spáchám polní pych na zahrádce tvého otce a sežeru mu krom zeleniny veškerou drůbež, kterou tam naleznu - pevně doufám, že se s přicházejícím jarem rozhodl rozhojnit chov. VŠECHNO SEŽERU!!!

Naopak, s loňskou nadcházející zimou byl veškerý chov uvařen na smetaně... Zelenina a ovoce je Ti plně k dispozici ovšem kromě broskví, ty si pohlídám...Zejména doporučuji v dohledné době popást se na larvách mandelinky bramborové, jsou jistě velmi výživné...

Mandelinky, to by se ti tak hodilo, zbavit se zdarma Trumanova brouka! Ty tam právě nechám... Takže veškerý chov kura domácího už jsi sežral, jo? No a já abych se živil brutnákem...

Brutnákem? Co to je???

Taková strašně brutální zelenina - stokrát brutálnější než třeba brokolice...

Takový brutální brutnák? To musí být děsný...

Jo, to je děsný, a protože jsi sežral všechny slepice, tak se jím budu muset živit... Že ti není hanba... ŽE TĚ HANBA NEFACKUJE!!!

Je tu hanba. Už jsem jí nafackoval...

Tak jsem byl v sobotu v pražské ZOO. Chtěli po mně nemožných 80,- Kč, ale pravděpodobně vlivem povodní byl dostupný sortiment vystavované zvěře jakýsi chudý... Takže to nejzajímavější (ze zvěře tedy) jsem viděl při pozorování prázdného hrošího výběhu z kymácející se vyvýšené plošiny. Poletoval pode mnou strakapoud a několik zlatohlávků, které se mi bohužel nepovedlo blíže určit. Ovšem - téhož dne se konaly jakési dny japonské kultury či co, na různých místech ZOO byla stanoviště, kde se z růžového papíru vyráběly květy sakury (velmi nedůvěryhodné), z obyčejného papíru origami a na rýžový papír byla předváděna kaligrafie. A to bylo právě v tom Africkém domě, kde to předváděl Japonec hovořící poměrně dobře česky. Měl tam tabuli a žlutou křídu, a pak ten rýžový papír a tuš. Tou křídou to vypadalo líp. Pohovořil o japonských abecedách Kanži (to jsou takové ty obrázky, co každý obrázek znamená jeden pojem, několik tisíc znaků), Hiragana (slabiková abeceda, každá slabika má význam, asi padesát znaků) a Katakana (taky slabiková abeceda, a taky kolem padesáti znaků, kde ta slabika nic neznamená). Tak jsem se ho zeptal, jak se píše v Kanži šintó, protože to bych si chtěl nechat vytetovat na ruku, akorát že na to nemám, a on pravil, že Kanži pro to znak nemá, nicméně to napsal v Hiraganě, byly to dva znaky a znamenaly bůh a cesta. A o té cestě pohovořil obsáhleji, pravil, že je to starý čínský znak a že je složený ze dvou, ten ocásek dole že je hlava a ten pruhovanej čtverec s tykadlama že je hřbitov. A že to znamená takovou historickou morbiditu, když v Číně nastupoval k moci nový císař, tak dal popravit strašný mraky číňanů a ty hlavy těch popravených pak nechal napíchat na kůly, co stály kolem cesty ke hřbitovu. No a to znamená ten znak cesta.
A taky jsem si tam pomichlal fenečku stafbula (tedy staffordshire bullterier) takovej ňuňach to byl.

Jo a v neděli jsem byl v tom národním muzeu, kde mají kostru velryby a lebku syfilitika, a protože byl jakýsi den muzejí, tak jsem měl (stejně jako všichni ostatní) vstup zdarma, tak mě ani nerozčílilo, že vycpaniny jsou již letité a v poměrně hanebném stavu a brouci že už ani vzdáleně nepřipomínají svou barvou ty živočichy, kterí se prohánějí po mezích i jinde. Jako třeba u mě v kuchyni, kde jsem dnes objevil početnou kolonii jakýchsi mravenců. A určovat je nebudu, protože je vyhubím, jenom musím koupit Difusil. Nebo nějaký jiný jed.

Mám asi sexuálně nesmírně náruživé sousedy. Tedy hlavně sousedku. Ta když se do toho dá, tak ječí, jako když ji na nože bere, dokonce mě to včera asi ve tři hodiny ráno (divnej čas) probudilo a u toho se fakt nedá spát. Oni jak mají otevřený okno a já mám otevřený okno, tak se to odráží od protějšího baráku a to je fakt hrozný... Možná by mohla popřemýšlet o tom, že by ječela s hlavou zavrtanou do polštáře nebo tak něco... Roubík...
No a po takovém zážitku jděte k zubaři, že. Nakonec jsem utekl, když jsem se předtím domluvil, že přijdu za týden. A dostanu opiát, hóóódně opiátu, a sjedu se z něho a bude mi jedno, že mi někdo vrtá zub. Aspoň doufám.

Co je moc, to je moc. Když se po mně v noci proháněli mravenci jako po dálnici, popouzelo mě to, ale byl jsem ochoten jim to odpustit. Když jsem ale v ranním čaji našel asi deset uvařených mravenců, kteří vlezli v noci do konvice, odhodlal jsem se k zákroku a zakoupil za nekřesťanských 89,90 strašlivej hmyzu vrah Mortein. A jak jsem na ně měl nastraženou misku s marmeládou, a oni se tam cpali jak nezavření, tak jsem na ně tak orientačně stříknul trochu toho jedu a světe div se, ani ne ve vteřině všichni zcepeněli. Tak to je zabiják. Tak jsem toho asi půl litru nastříkal za tu lištu, z pod níž lezli a už nelezou. Doufám, že se tím neotrávím taky.

je nevelká obec těsně se přimykající k Adamovu, alespoň na mapě to tak vypadá, jenže je v kopci a tak o pěkných pár metrů výš. A z Ptačiny vede žlutá značka do Útěchova. Tak jsem po ní vyrazil, abych již v Ptačině zbloudil (rekordně) šestkrát, a jako blbec jsem tam kroužil po obci s mapou a kompasem a hledal jsem tu zatracenou žlutou značku, kterou chtěli značiči z KČT si co nejlépe skrýt. A když jsem se vymotal z Ptačiny, tak jsem zjistil že i nadále to značení nestojí za nic a u zříceniny Ronov (kus zdi...) jsem zbloudil opět, celou jsem ji obklíčil, až jsem nakonec za pomoci kompasu, mapy a černé magie rozhodl, že tahle cesta vypadá tak jako pravděpodobně, a ono jo, asi po třech stech metrech tam ta žlutá byla. Takové zeměpisné cvičení. Uf. (Jo a viděl jsem tam takovou housenku, velikou, z boků měla takový oranžový chlupy, a hodně, a na hlavě a na zádech mela táááákový číro, černý, to byl panečku pankáč.) No a podobné (se značkou, né s housenkou, tam byli akorát červenáčci ohniví, takoví červení brouci) to bylo až do Útěchova, kde jsem navštívil místní restauraci U Dostálů nebo tak nějak se to jmenovalo, ovšem tak hnusnej pajzl jsem dlouho neviděl, obsluhovala tam taková obstarožní sklerotická vydra, která můj požadavek na pivo a kofolu neudržela ani k výčepu a donesla mi akorát tu kofolu, a když jsem si objednal kuřecí prsíčka zapékaná cibulkou a hermelínem, tak mi nakonec přinesla kuřecí prsíčka zapékaná šunkou a eidamem, ale to už jsem se nehádal, neboť donesená potrava měla vyšší nominální hodnotu než účtovaná, a pivo bylo pěkně hnusné. Tam už mě neuvidí. A navíc si nejsem jist, zdali ta potrava neobsahovala choroboplodné zárodky nějaké alimentární infekce, jelikož když jsem pokračoval po zelené, tak mě za lokalitou U Luže začaly sužovat jakési podivné pohyby útrobního svalstva, ne-li přímo křeče, a situace se vyhrotila natolik, že jsem byl nucen potupně podřepnout v houští... No do té hospody už mě nikdo nedostane. A pak jsem došel do Bílovic, tam měli Velveta za 26, tak jsem si ho dal. A pak už jsem byl shnilý, už se mí nikam nechtělo, tak jsem se vydal akorát do Obřan a z tama jsem jel šalinou. A večer jsme šli s kolegy informatiky na pivo do tanganiky, a následně do kampaňuly, a strašně jsem se ožral.

A jak mi bylo ráno blbě, tak jsem si říkal nikam nepůjdu, ale nakonec jsem šel. Dojel jsem do Obřan, a asi po dvou stech metrech mě začal bolet levý hlezenní kloub, tak nějak celý, tak jsem se zastavil a napatlal ho Voltarenem a obinul obinadlem, novým za 24,- Kč, čímž začal bolet asi ještě stokrát víc. A další dva kilometry nebyla nikde volná lavička, tak jsem trpěl až k tunelu, ale tam jsem si ten kotník odobinul, a on přestal bolet, teda bolel úplně stejně jak na začátku, ale ten kontrast byl tak veliký, že jsem měl pocit, že to nebolí vůbec, tak jsem křepce vyrazil přes Těsnohlídkovo údolí, kde jsem celou cestu nikoho nepotkal, což bylo dobře, protože mi bylo blbě a neměl jsem náladu na nějaké dostihy. A pak jsem došel do Bílovic, když jsem předtím viděl kadaver jakéhosi strašně divného hmyzu, ono to vypadalo celkem jako jakýsi lumek, ale zase to mělo zpeřená tykadla jako např. samec pakomára kouřového a tak mám pocit, že to byla asi nějaká podivná tiplice, ale tady literatura žalostně selhala, budu se muset stavit u svého budoucího zaměstnavatele a v kabinetě Př nahlédnout do literatury fundovanější, než je v mém vlastnictví... No a v Bílovicích jem si dal kofolu a dvě piva a byl jsem ožralý zas, a to jsem se teprve chystal k vyvrcholení celé akce, když jsem si předsevzal, že na obřanské stepi najdu stepníka rudého, což je takový velký černý chlupatý pavouk s červerným zadečkem a čtyřma černýma ťučkama. A tak jsem z Bílovic vyrazil po pravé straně řeky, již poučen od minule jsem našel tu správnou cestu, akorát jsem tam musel šplhat po jakýchsi skalách a jak jsem tak už skoro u Obřan, tak si říkám, zavolám Zebinovi, vytáhnu ho na pivo na Farmu, a jak tak přemýšlím, kde mám telefon, tak proti mě jede jakési polonahé stvoření na kole a on to Zebin, velmi překvapen mou přítomností, a tak jsme okamžitě zapadli na farmu, odkud on právě jel, takže byl za blba. No a tam jsem si dal dvě piva a byl jsem zase na plech a to mě ještě čekala ta step. Tak jsem na ni vyšplhal a hledal nory stepníků, protože Eva mi kdysi říkala, že na té stepi toho stepníka viděla. Tak jsem je tam hledal na tom slunci asi hodinu, a žádný tam nebyly a mně už se z toho sluníčka chtělo spát. Tak jse Evě volal, jako že kde je ten slibovanej stepník, jsem se chtěl zeptat ale nebrala mi telefon, zavolala mi večer, a tvrdila že ona o stepnících na obřanské stepi nikdy nemluvila, že je viděla někde mezi Žebětínem a Bystrcí, a tak nevím. Asi si budu muset koupit mapu zmíněné oblasti a vyrazit do Žebětína, abych viděl stepníka. A večer jsem si udělal dvě sázená vejce a sežral je a k nim celou švýcarskou bagetu, to je takovej ten chuchvalec, co vypadá, jak že se to nepovedlo, ale ono to tak má vypadat, a pak mi bylo blbě.

nacházíme hojně po celé naší vlasti, v Líšni jsou reprezentovány Mariánským údolím, kam jsme při příležitosti jednoho nedělního odpoledního piva jeli spojem č. 45. Celé to spískal Zebin, ač jsem jej varoval, že tam bude plno nouplizáků. Taky bylo. Ale byly tam i jepice, které poletovaly vzduchem a houfně hynuly, jak jim velí jejich poslání, akorát některý neměly tři cerkální štěty, jak se píše v literatuře, ale jenom jeden. A taky se tam na jakési kytce pásla pestřenka čmeláková, o které si laici obvykle myslí, že je to čmelák. A klíště jsem nechytil (heč), pouze mi ten čtrnáct dní starý vpich zčervenal a otekl, tak jsem již neváhal a začal požírat ta antibiotika, co se mi doma povalují už týden.

Kolegyně, podílející se na odstraňování následků přívalových dešťů v obci Sloup, mě požádala, zda bych za ni neodučil nejprve jeden, posléze dva dny. Souhlasil jsem a na dva dny se stal senzací mého bývalého a zároveň budoucího působiště. 8.C mi na stůl nachystala obvyklou obětinu čokočíno a děvčata z 8.B mi (v rámci předmětu vaření) donesla hranolky s kečupem, což bylo mňam. Pak jsem ale zjistil, že žáci 9.C neví, co je rumpál, okov, štoudev, dratev, floky a pop. A to prosím v patnácti letech! Tak jsem v hospodě provedl test a Lulu to nevěděla taky. I byl jsem poněkud zviklán a podíval se do Slovníku spisovné češtiny pro školy a veřejnost, kde jsem našel pouze rumpál, okov a štoudev. Ševcovské potřeby asi nejsou česky.
A od zubařky jsem zase utekl, ani opiát jsem nedostal. Já jak tam sedím v čekárně a slyším tu vrtačku, tak mě potom do toho křesla nedostane a nedostane...

Tedy bylo zatmění Slunce, částečné, v 05:24 bylo zakryto 85% slunečního kotouče, a vůbec nikoho v Líšni to nezajímalo, jenom já jsem tam jako šílenec pobíhal s disketou a hledal nejvhodnější místo k pozorování onoho nevšedního úkazu, když už jsem si k tomu teda přivstal.

Přírodní národové si zatmění brali rozhodně víc k srdci, například u Perského zálivu dodnes panuje přesvědčení, že zatmění není jen tak, nýbrž při zatmění Slunce se pokouší tohoto významného činitele v životě lidském pohltit velryba, což je jí nutno překaziti mocným řevem a rámusem. Prostý ten lid pak přičítá ukončení zatmění síle svých hlasivek, a soudí, že se zas jednou důstojně zasloužil o blaho Země. Škoda, že u nás osvěta podobné koncepce vymýtila. (Miroslav Holub, Skrytá zášť věků)

A nikdo nevybíhal, aby zachránil Slunce. To včera večer, když byl nad Špilberkem ohňostroj, to bylo panečku lidí na svahu pod Pálavským náměstím, jen což. Šel jsem tam civět taky, koneckonců, bylo to zadarmo.

"Astronomy, kteří předběhli čas, dlužno zabíjet bez prodlení; pokud pak se zpožďují za časem, buďtež vražděni bez milosti." (ŠU ČING, cca 250 př. n. l.)

A pak jsem byl s Evou, Romanem a Charlesem, což je čmichták jorkšírský, na Veveří, teda na hradě, kde není vůbec nic zajímavého. Tam jsme jeli elektrickou parolodí, a nazpět jsme museli jít po silnici a to bylo ohavné, došli jsme na Oboru, kde měli hnusné pivo, na které jsem navíc ani neměl a musel jsem je vyžebrat od Evy, a pak jsme jeli MHD čtyři zastávky na poločerno, neb to bylo třetí pásmo a my jsme měli jízdenky pouze na druhé, a pak už normálně, a dojeli jsme na k Evě domů, kde mi byla poskytnuta krmě vepřoknedlozelní výtečné chuti a obrovského množství, takže moje mnohaměsíční hubnutí je jedním takovým obědem vniveč.
Jo a Charles chytil dvě klíšťata, jedno dospělé s osmi nohama a jednu nymfu s šesti nohama, takové klíštěcí miminko.