Rosice jsou poměrně pěkné městečko asi 30 kilometrů od Brna. V Rosicích jsme v sobotu byli přítomni grilování. V průběhu grilování začalo krápat, načež jsem vylezl na schody a po zjištění, že obloha má stejnou barvu jako břidlicová střecha nedalekého stavení, jsem prohlásil, že jako amatérský meteorolog předpovídám, že bude pršet. A ono jo. Po pozření pikantního špízu Pavla prohlásila, že mám obalamucené receptory, a pak už pršelo značně a my se odebrali do interiéru. Tam jsme s Tomem shlédli mnoho zajímavých kabelových programů, zejména regionální informační kanál, kde se neustále opakoval inzerát, že kdosi koupí domek v Oslavanech, až Tomáš prohlásil, že tam zavolá, že on žádnej domek fakt nemá a ať s ním teda ten člověk nepočítá. A pak jsme šli spát, když jme před usnutím viděli dokument o samici škvora, jak pečuje o vajíčka a bojuje o ně se šnekem a krtonožkou, což bylo pozoruhodné.

Po ránu bylo tak pěkně, že toho nešlo nevyužít a zatímco v Neslovicích na oknech řádil schizofrenický řemeslník, který byl zároveň lakýrník i natěrač, já jsem vyrazil do Ivančic, kde se narodil Alfons Mucha, secesní to výtvarník a Vladimír Menšík, herec a pijan. Pod kostelem jsem chvíli pozoroval kutilku, což je samotářská vosa požírající pavouky, jak nosí v hubě šutry, to určitě muselo souviset s rozmnožováním, proč by to jinak dělala. Cestou zpět, která nevedla lesem, jak by se mi líbilo, ale po silnici, jsem potkal několik desítek podivných širopasých blanokřídlých vos, nekterých pářících se, o kterých jsem se počal domnívat, že se jedná o paličatky, vzhledem k paličkovitým tykadlům. Akorát mě mátlo žlutočerné zbarvení těchto pozoruhodných tvorů. Tak jsem zavolal Johannovi, který se v průbehu let stal znalcem hmyzu a ve vosách se vyzná lépe než já, aby nakoukl v literaturu a dal mi vědět, je-li možné, aby šlo o paličatky. Sdělil mi, že u nás se vyskytuje 24 druhů paličatek žlutočerného zbarvení, a pouze paličatka březová že se vymyká celohnědým kolorováním těla. A pak tam byla dopravní nehoda, automobil v příkopu a spousta policistů, to jsem se panečku bál, že me zatknou, budu jat, souzen a na hrdle trestán, no já nevím za co, to se musíte zeptat jich. A ještě jednu věc jsem zjistil, smrže vysoké vůbec nejsou vzácné, je to v každé mulčovací kůře a strašně se to rozmohlo.

Pravil Johann: "Pojedeme na Rešovské vodopády." Tak jsme jeli.
Já už tam byl, já to tam znám, v osmé třídě jsem tam byl, no dobře, tak to neznám no, kdo si to má všechno pamatovat. Vyrazili jsme z Rýmařova, poté, co jsme v místní kavárničce kávu vypili a zákuseček zakousli, až jsem si nebyl jist, jestli to sem mám psát, my drsňáci přece začínáme šesti pivy a třemi fernety a pak teprve vyrážíme :-))
Z Rýmařova se jde přes Horní město (s předměstím Skály), které je jednak na kopci a jednak se tam dolovalo, takže se mu říká horní. A jsou tam všude stopy po bývalém německém osídlení, od něhož bylo pohraničí očištěno, jak se dočtete na památníku francouzského kapitána na Sovinci, ale tam jsme ještě nedošli, kdepak, teprve jsme vyrazili. A ještě je všude můj oblíbenec Jan Nepomucký, a to jak sochy, tak i na soklech krucifiksů, a vše to spadá do období kolem poloviny 19. století, a jeho výskyt je tedy hojný. V údolí říčky Huntavy jsme si nejen zhuntovali nohy jaksepatří, ale i trošku zabloudili a nakonec došli k vodopádům. Je to takové zajímavé místo, kde lezete po takových dřevěných můstcích, z nichž některé mají tu zvláštnost, že na ně padl strom a tudíž je nutno improvizovat. A na geologickém podloží, na těch svorech (které mi Johann nevěří), keratofyrech a fylitických břidlicích to klouže jak sviňa, tak si na to radši vemte prestižky, ty na to mají lepší podrážku. Po překonání vodopádů je takové strmé stoupání do Rešova, kde vám to pivo bude fakt chutnat, teda né že by bylo tak super, prachobyčejný Kozel to je, ale vyprahlí budete jen což. Po dobrém obědě v místní restauraci vyrážíme na Sovinec, též Eulenburg, přes jakousi obec, jejíž jméno si nepamatuji, cosi jako Vyšné Vlkodlaky, a Sovinec je na odporném kopci, takže to pivo v restauraci U Rytířů, která byla zabavena německému obyvatelstvu v rámci očisty sudet, a pak byla bytem učitele a pionýrskou klubovnou, vám bude chutnat. A tentokrát to není Kozel, je to Plzeň jako křen. Prohlídka hradu s výstavou o historii řádu Německých rytířů však nepřipadá v úvahu, neboť se ze západu blíží frontální oblačnost a nás čekají ještě nejméně tři kilometry, a taky že jo, již u kopce Výhledy začíná krápat a do Dlouhé loučky dorážíme za solidního deště. Na rozdíl od plánovaných termínů odjezdu shledáváme existenci jakéhosi spoje (autobusového), jedoucího do Újezda, kde je železnice, po níž záhy pojede vlak do Olomouce, a to je panečku metropole, hanácká, obklopená žírnými úhory s vzešlým ozimem a ojarem, tam se člověk neztratí. Takže jsme dojeli do Újezda, minuli požár na zahradě rodinného domku, nastoupili do vlaku a kochali se panoramaty, protože po koridoru, to je nuda, ale lokálkou, to teprve uvidíte věci, hlavně když jsou náspy kolem trati vyšší než vlak. V Olomouci stále lilo a nezbylo než se po pětadvaceti perných kilometrech uchýlit do hospůdky a vyčkat tam odjezdu vlaku, který nás odvezl na staré dobré přerovské vlakové nádraží, odkud je to domů coby kamenem dohodil.

Jízda králů je takový zajímavý folklórní zvyk ve Vlčnově, jehož jsem se měl tu čest zúčastnit. Akce trvá celý víkend a počíná již v pátek večer, kdy se slezou první zájemci o popíjení vína a cimbálovou muziku a oddávají se těmto jevům v míře vrchovaté. Masového rozměru však tato taškařice nabyde v sobotu, kdy v sobotu rozloží na návsi před betonovým nákupním střediskem trhovci se zbožím, odkazujícím na folklór či lidová řemesla, takže jsou tam k sehnání takové věci, jako dřevěné hrábě, drevěné vařečky, dřevěná prkénka a tak, a samozřejmě pivo plzeňské a pivo Janáček, které se vaří v nedalekém Uherském Brodě. Po poměrně krotkém průběhu dne, zpestřeném vystoupením dětských folklórních sdružení, které obvykle hrají songy, které znám od Čechomoru, se celý Vlčnov a spousta zájezdů z Klatov, Valašského Meziříčí, Velké Británie a Japonska slezou v tzv. búdách, které zasluhují bližšího popisu. Ve Vlčnově totiž, ač je to vinařská oblast, není vinných sklípků, tak, jak je známe třeba z okolí Mikulova, ale jsou zde nad obcí zbudována přízemní stavení, obvykle z nepálených cihel, s bílým zalíčením a modrým obrovnáním, což znamená bílou fasádu a modrý rantl, asi půlmetrový, při zemi. A v těchto búdách se skladuje a konzumuje víno a jiné lihoviny. No a v sobotu večer se tam sleze a strašlivě opije celý Vlčnov, od dvanácti let nahoru, včetně delegací z cizích měst a krajin.
V neděli pak dojde k samotné akci. Po včerejším večeru mírně nazelenalí jezdci na nazdobených (až alegorických) koních projíždějí po obci a provolávají veselá hesla, za která se jim můžete odměnit mincí, či bohatci i bankovkou, vhozenou do kasičky na botě dotyčného. Místo mincí jim však někteří místní dávají raději panáky kořalky, takže pozdní fáze jízdy králů bývá zpestřena několika pády jezdců, k nemalému obveselení publika. Po poledni probíhá průvod, kde defilují folklórní soubory z celé republiky, a končí to samotným králem, což je chlapec ve věku deseti až dvanácti let, oblečený v ženský kroj, s růží v ústech, jedoucí na koni, což souvisí s jakousi temnou historií, kdy jakýsi král odkudsi kamsi prchal a tak se zbaběle převlékl do ženských šatů, či tak jaksi to bylo. No a po průjezdu krále se davy začnou rozcházet, aby delegace odjely a místní se oddali konzumaci vína, aby oslavili, jak se krásně povedl letošní ročník jízdy králů. Takže v pondělí musí zaměstnavatelé v regionu počítat se sníženou produktivitou práce.

Chtěl bych touto cestou poděkovat paní doktorce Pavelčíkové a jejím rodičům za pohostinství, jehož se mi ve Vlčnově v míře více než vrchovatí dostalo. Děkuji.

Starší zápisky