"Co to máš na nohách, TY KOPYTO ? !!!"
Školní výlet 9.B byl naplánován na termín 2. 6. 2003 - 4. 6. 2003. Odjezd probíhal bez potíží ze stanice Královo pole nádraží, kde se včas shromáždil potřebný počet třinácti výletníků, kteří, až na hanebné výjimky, neoslyšeli úpěnlivé naléhání kolegy Látala a vybavili se kvalitní obuví a batohy, které samozřejmě měli seřízené a nasazené úplně špatně, což ale při cestě vlakem nevadilo a jejich úpravu jsem nechal na později. Kyž pan kolega zakoupil hromadnou jízdenku a nastoupili jsme do vlaku, začala se Zuzanka dožadovat hudební produkce, když už s sebou tu kytaru vleče. I kvíleli jsme děsivě, až si někteří spolucestující přestupovali kamkoliv. My jsme též přestupovali, leč až v Tišnově, kde jsme dvacet minut čekali a pak byl přistaven osobáček, kde jsme operativně zabrali většinu vagónu, načež kvílení pokračovalo až do New Town On The Moravia, kde jsme vystoupili.

"Můžeš dýchat? Tak to máš MÁLO UTAŽENÝ! A co nehty na rukách - už černají? Ne?
Tak to máš MÁLO UTAŽENÝ !!!"
Provedl jsem inspekci obuvi a zavazadel a byl jsem notně nespokojen. Šoja a Ivča vlekly společně jakýsi podivný vak s ušima, což mě rozčílilo. Ostatní měli batohy seřízené úplně blbě. Donutil jsem je utáhnout všechny popruhy na nich až na hranici pevnosti šitých spojů a kvílení nedobrovolných šerpů jsem nebral v potaz - dělám to přece PRO JEJICH DOBRO! Největší batoh jsem měl samozřejmě já (nevím proč jsem s sebou táhl vybavení do -10°C) druhý největší (a nejtěžší) měl Radek. Až na místě vyšlo najevo, že podobně jako já vleče spacák, ale na rozdíl ode mně vleče i stan. Uf. Za nádražím našli žlutou značku, která nás dovedla k morovému sloupu. Tam byl rozcestník. Někteří se pustili do pojídání řízků, které jim maminka nasmažila. Kolegovi Látalovi se povedlo jeden ukořistit, zatímco Roman, jakmile mě spatřil, pamětliv cesty na školu v přírodě před třemi lety, kdy jsem mu pod průhlednou záminkou kontroly poživatelnosti zabavil a pozřel řízek, se svojí svačinkou prchal a skrýval se za morovým sloupem, zdobeným soškami svatých Šebastiána, Sarkandra, Jana Nepomuckého a Jana Boromejského. Po půlhodinovém rozchodu, kdy většina přítomných nakoupila takové množství tekutin, jako by s nimi mířili na humanitární misi, jsme vyrazili po modré ve směru na Tři studně, kde byl slibovaný ubytovací objekt.

"Pančel, mě bolí nohy!"
"Tak tě necháme na pospas divé zvěři!
A takovej pospas, to si NEPŘEJ ZAŽÍT!!!"
Již během prvních pěti set metrů se kontingent rozdělil na odolnější, lépe trénované jedince, kteří měli větší šance na přežití, a ty slabší, kterým jsem vyhrožoval pospasem. Vyhrožování nezabralo a tak jsme se po asi třech kilometrech chůze zhroutili na slibně vyhlížející palouček, kde se dalo čekat značné množství klíšťat, a vyčkali příchodu opozdilců. Pojedli jsme - někdo řízek, nekdo tatranku - a vyrazili dál. Další cca 2 km byly po planině, kde pálilo slunce - takový Tobrúk.

"Pančel, to sou ovce nebo krávy?"
"Ovcokrávy!"
No a pak jsme došli k vodní ploše, na jejmž druhém břehu se nacházel ubytovací objekt. V podstatě se jednalo o sádrokartonové ubikace ve tvaru písmene L, postavené na jakési sloupové konstrukci, čímž poněkud připomínaly chýše indonéských domorodců, kteří si ovšem chýše staví na kůlech proto, že se bojí hadů. Tady ale žádní nebyli. Sádrokarton měl tu výhodu, že zvukově prakticky neizoloval, a tudíž přes něj bylo vše slyšet, a tu nevýhodu, že zvukově prakticky neizoloval, a tudíž přes něj bylo vše slyšet. Záleželo, z jakého pohledu se na to člověk díval.

Pokoje byly rozděleny následovně:

první pokoj: Eda, Benda a jednostranná klika (ve dveřích)
druhý pokoj: velitelské stanoviště, já s kolegou Látalem, mimo soutěž
třetí pokoj: Roman, Laďa a salámy poházený na polici
čtvrtý pokoj: babinec - Dolča, Katka, Zuzanka, Žana a DĚSNEJ BINEC !!!
pátý pokoj: monitorovací stanoviště (ještě o něm bude řeč), tam nebyl nikdo
šestý pokoj: Pavla s Ivčou a makový buchty
sedmý pokoj: Šoja a Zina a taky děsnej binec

"Zapomeň! Žádný peřiny ti povlíkat nebudu!"
Povlečení nafasovali Roman s Laďou, donesli je a provedli distribuci po ubikacích. Děvčata jim přesto odmítala povléci postele, a tak byli odkázáni na své schopnosti. Pouze individualista Radek byl ušetřen této starosti, neboť si na plácku pod ubikacemi postavil stan, roztáhl karimatku a spacák. A ačkoli se pomalu blížil čas večeře, nastala houfná distribuce a barterový obchod s potravinami, které si naši rekreanti přivezli. Za pochvalu stojí zejména Pavliny makové a ořechové buchty vlastní provenience, které se staly hitem akce a při blues byly na jejich téma improvizovány nejméně tři sloky, což je pocta, které se žádné jiné potravě nedostalo. Je celkem jasné, že v takovéto konkurenci si rizoto z místní kuchyně nemohlo vést nijak závratně, i když mně chutnalo, pouze Roman byl poněkud nespokojen, že mezi rýží nalezl kus horniny z Hanoje. Zuzance se rizoto jaksi nepozdávalo a vyslechla si následující poučení:
"Zuzanko, až tě zavřou za krádež automobilu, jakože tebe zavřou, pamatuj si, že v lapáku musíš vždycky všechno sníst. Protože s tebou budou na cele čtyři lesby a to se bez pořádné stravy nedá vydržet!"
Je naděje, že tím byla Zuzanka odvrácena od dráhy zločinu.

"ZALEZ!"
Po večerním volejbalu (nebo co tam dělali), plování v nedaleké vodní nádži plné pulců, trichomonád, améb a dalších protozoí, a opětovném kvílení u kytary jsme vyhlásili večerku na třiadvacátou hodinu a kupodivu se ji celkem povedlo dodržet - tedy v určenou dobu byli všichni na ubikacích. Načež začala noční hlídka, zejména dívčí pokoje (4-7), které byly obráceny proti oknům jakýchsi idiotů ze Židlochovic, byly náročným oříškem. Zde se vyplatila monitorovací místnost, která umožňovala nepozorovaně sledovat nežádoucí komunikaci a včas zakročit. Kolem půl jedné se zdálo, že se ruch utišil, aby si druhého dne Radek stěžoval, že mu v noci u stanu řvali Benda, Šoja a ATD, kterého jsme při nejlepší vůli nemohli dohledat a za noční hluk potrestat.

"To je OPRUZ!"
"Dobré ráno, Laďo..."
"Dobré ráno, pane učitel..."

"Dvojhad! Nevidím DVOJHAD!"
Snídaně v podobě žemlí a pomazánky poskytla dostatek energie k náročnému pochodu, který nás toho dne čekal. Po snídani proběhlo bodování ubikací, kde se nejlépe umístili Eda s Bendou, zatímco babinec se (celkem logicky) ocitl na posledním místě se čtyřmi body. Tak to dopadne vždycky, když necháte čtyři ženský pohromadě.

"Benda, s těma sandálama to nemyslíš vážně, že?
Laďo, zavaž si ty boty!"
Výstroj opravdu nebyla v ideálním stavu a chvíli trvalo, než jsme ji doladili. Nejtěžší zavazadlo jsem měl opětovně já, jelikož jsem počítal i s možností sněhové bouře, zatímco kolega Látal měl (provokativně) malinký chlebníček a v něm pouze polní lahev s vodou a mapu. Cesta po modré značce probíhala poměrně klidně nejprve po silnici, pak po polní cestě, pak po lesní cestě, pak po lesní pěšince a pak už jenom takovým hustým monokulturním smrkovým hvozdem. Tempo bylo bídné. Koneckonců nebylo kam spěchat a bylo pěkně, ptactvo zpívalo, les voněl...

"VÁPNO! JAK JE VÁPNO? ZABIJU !!!"
No Ca(OH)₂, přirozeně. Oni to NEVÍ !!! Že nepoznají klikoroha borového, to mě nepřekvapuje.

"Laďo, když nám něco chceš, používej vokativ!"
"Co to je?"
"Pátej pád!"
A pak po zelené na Žákovu horu, kde jsme cestou našli pramen Svratky, to byl panečku zážitek, takový krásný čistý pramen to byl, a takový sajrajt v tom teče v Pisárkách...

"Takhle nikam nedojdem, jestli se budeme zastavovat u každýho pramene Svratky! Teď valíme po červené na Devět skal a to RYCHLE !!!"
Roman s Laďou v závěru i běželi. U rozcestníku leželi v trávě lovci klíšťat a my jsme šli dál, po žluté na VYHL. Po kilometru jsme tam došli, byly tam takový skály a modrá značka, takovej trojúhelníček, a vedl až na vrchol toho nejvyššího skaliska, a tam jsme mezi jakousi havětí tak asi z druhé třídy vyšplhali a kolega Látal to vyfotil, akorát Zuzanka kvičela, že se bojí a dolů nesleze, ale nakonec jí nezbylo nic jiného, než překonat sama sebe, protože slézt musela, ale kdyby mohla, tak by se té skály držela i zubama.

"Né, Zinuško, od Žida autobus nejede, oni tam mají svůj zájezďák..."
No a protože zjistili, že nejkratší cesta na ubikace je po žluté, kudy jsme chtěli jít, tak přestali mrčet, že se vrátíme a tak, a napřeli veškeré síly do postupu ve směru na Fryšavu, takže jsme Zuzance, Katce a Žaně, která měla mobilní absťák, protože neměla kredit, skoro nestačili. No a když jsme nakonec došli do Fryšavy, kolem kravína, tak tam byla zavřená hospoda, a tak se všichni vrhli do místního obchůdku a provedli výrazné protřídění stávajícího sortimentu. Pouze Žana skučela, že si tam kredit nekoupí, což byla pravda, a Roman si koupil kindrvejce !!! A pak jsme šli po nezáživné vozovce a cobydup se objevily Tři studně, a žactvo zalezlo na ubikace lízat si rány a ošetřovat puchýře... A na večeři byla kapusta, která mi chutnala, neb jsem ji již dlouho nejedl.

"Benda je KANEC !!!"
Říkal Laďa... On má Laďa nový boty, žlutý farmářky, má je moc rád a šlápl do téru a jednu botu si tím térem na svršku poněkud uprasil, což ho duševně zcela zničilo.

"Pančel, půjdeme se proběhnout..."
Oni toho nemají dost, tak s nimi kolega Látal oběhl rybník, cca 2 km, a furt měli plno sil.

"Pančel, půjdeme se vykoupat..."
Tak jsme s nima šli ještě do rybníka, kde je plno prvoků, a oni se tam cachtali, a nikdo neutonul, a pod vodou vydrželi maximálně 17 sekund, což je hanebné.

"Laďo, víš co jsou to křemičitý koupele?
To je strašně drahý, v lázních, a my ti to tady zařídíme zadarmo!"
A tak jsme ho zahrabali do písku.

"Počkejte, vy CUKÍNY!"
Nepočkaly.

"Pančel, dyť to je úpně super, naťukat tam ty písmena a pak tu esemesku poslat!"
Pořád! Oni si s těma mobilama hrajou pořád! Zejména Žana vykazuje známky závislosti a musí tu zatracenou mašinu pořád michlat. A jak nemá kredit, tak je naprosto nepříčetná.

"Kde jsou, kopyta? JAKEJ VOLEJBAL?!!! ZA DESET MINUT JE VEČERKA!!!"
Tentokrát to byl problém, do rekreačního oběktu přibyli středoškoláci ze Ždáru a naše děvčata v nich pochopitelně nalezla zalíbení a nechtělo se jim do pelechu, a byl jsem nucen i poněkud zařvat. V noci bylo třeba hlídat velmi pečlivě, aby nedocházelo k úniku žactva okny. Neunikly - teda aspoň doufám.

"Romane, vykopej je z pelechů, jdem na snídani."
"Jo. NÁSTUP !!! KDO TADY DO MINUTY NEBUDE, JE BEZ ŽRÁDLA !!!"
A šli jsme na snídani.

"Moničko, najez se, čeká te dlouhá cesta!"
"Jak dlouhá?"
"Tak šest nebo osm kilometrů!"
"To radši šest..."
A tak tu paštiku nakonec snědla a ještě si na cestu vzala s sebou tři rohlíky. A pak se balila zavazadla, Roman s Laďou zorganizovali odevzdání povlečení, Radek zboural stan, Laďa ještě učesal zválenou trávu po stanu...

"Co je to ti ZA BINEC? Kde jsou ty SLEPICE !!! JAKEJ VOLEJBAL? !!!"
No samozřejmě babinec. Ty aby měly uklizeno, natož připravenou ubikaci k předání. Až pod pohrůžkou použití násilí tam nakonec uklidily. To samý ovšem Šoja se Zinou. Nakonec vše v pořádku předáno.

"Laďo, zavaž si ty boty !!!"
A jdeme do New Town On The Moravia, z kopečka to jde lépe, pouze Šoja s Ivčou, co nesou ten vak s ušima, co je tluče do holení, zůstávají na chvostě našeho snažení. A na palouku, kde jsme již jednou chytali klíšťata, se povalujeme zas, a míjí nás další várka rekreantů, co jdou na Tři Studně, ale žádný nemá tak veliký batoh jak já, asi nepočítají s klimatickými extrémy a zmrznou. A protože palouček jsme obsadili my, tak zhnuseně pokračují dál. A my už taky.

"Pančel, jak je to eště daleko?"
"Tak asi ještě čtrnát kilometrů."
"Ježišmarjá..."
No a už jsme tam, u morovýho sloupu, a je čas dát rozchod a na chvíli zapadnout do hospůdky a dát si něco k jídlu a pivko.

"Pane učiteli..."
"Moničko, do čtrnácti dvaceti tě nechci vidět!"
No přišli jsme tam 14:25, no... Ten vlak jede stejně až ve tři. A v tom osobáčku jsme opět na Zuzančinu žádost chvíli zpívali, hooodně nahlas, protože tam byl hroznej kravál, ale průvodčí nás poprosil, jestli by to nešlo tišeji, a pak se na žactvu začaly projevovat následky nezřízeného života v posledních třech dnech a ve služebním oddíle, který jsme si zabrali, se různě rozložili po zemi a po zavazadlech, na mým batohu ležel Benda a částečně Pavla, a spali a spali a spali... Akorát Eda nespal, a četl si včerejší noviny, a Roman s Radkem spali na sedadlech na druhým konci vagónu. A před Tišnovem jsme je všechny probudili, nahnali do druhého vlaku, kde usnuli okamžitě znovu. Roman se tiskl k batohu a zarýval do něj obličej. Dolča objímala batoh jak plyšovýho medvěda. Katka si nacvičovala polohu do rakve a Žana spala strašně divně. Ona původně ležela na zádech, ale tak nějak se otočila, a mezi sedadlama měla batoh, a na něm měla hlavu, přikrytou hučkou a vypadalo to děsně. A pak se jaksi zavrtěla, ten batoh se zhroutil a Žana málem taky.

"Aussteigen! König Hauptbahnhoff!"
A tak vystoupili a šli jsme domů.

Potřebuji kalhoty s kapsami, krátké, protože v tom vedru se v těch dlouhých nedá existovat a navíc je mám na zadku uprasené od pryskyřice, jak jsem se posadil na prkno, ve kterém byl pryskyřičný suk, ze kterého prýštila ta pryskyřice, zatracená smůla. A tak jsem vyrazil do města, ukecav Evu ke konzultační činnosti, což ona, jako záminku aby se nemusela učit, přijala a šli jsme do Gemmy na Mendláku, kde bylo plno krásných krátkých kalhot, např. Bushman za 1290,- nebo Hannah za 790,- a tak jsme zamířili do čínské tržnice Malá Amerika, i zakoupil jsem sobě krátké kalhoty zcela srovnatelné s modely v Gemmě za 150,- Kč, což je cena příznivá, i přesto, že jsem na nich musel přišít knoflík a odpárat jednu kapsu na mobil, jelikož na pravé nohavici byly ty kapsy dvě a nosit s sebou dva mobily už mě nebaví, a navíc by se jednalo o asymetrické zatížení a vznikaly by skoliózy, výhřezy plotének, Bechtěrjevova choroba, a tak je lepší, když tam ta kapsa na mobil je jenom jedna.

Včera večer měl být ohňostroj, ale příroda se rozhodla, že Hispáncům ukáže, zač je toho loket a byla bouře, hrozná, blesk stíhal blesk a hrom nepřestával rachotit, tak jsem si řekl, že se na ty blesky půjdu podívat, a vylezl jsem ze dveří a šel těch deset kroků na parkoviště, a tam jsem chvíli stál a civěl a žádný blesky nebyly, a pak to bacilo do Stránské skály, což bylo kousek, a příšerná rána se ozvala, a já jsem měl pocit, jak kdyby ten blesk udeřil mně přímo pod nohy a zajel jsem zpátky do postele, kde jsem po zbytek večera seděl a přikrýval se peřinou, neb ta je nevodivá, a ač bylo strašné vedro a já jsem se potil jak prase, tak jsem do půlnoci, než ta strašná bouře skončila, jektal. Já se těch blesků bojím, to jsou potenciály jak kráva, s tím nejsou žerty.

A ráno jsem vstal brzy, již před sedmou, a hbitě jsem vyrazil na vlak, tak jaksi do Adamova že bych zajel, a ono jo, jel v 08:44, akorát jsem musel vyhodit z okna motýla, babočku kopřivovou, který chtěl jet vlakem bez jízdenky, debil. A z Adamova jsem vyrazil strašně rychle, ježto byl ještě chladno, teda nebylo ještě takový vedro, prošel jsem pod dřevorubci, kteří házeli z kopce polena na cestu, ale hbitě jsem uskakoval a tak mě nedostali, chachá. A pak jsem minul tři babky, které postupovaly po žluté, a já jsem kol nich profuněl tempem pekelným, a ony říkaly "to je panečku chodec..." a já jsem se štval ještě víc, abych jim teda ukázal, jakej jsem panečku chodec. A pak tam ležel slepýš, macek asi třiceticentimetrový, a nehýbal se, a já jsem do něj špejchal klacíkem, a pak popolezl a plazil na mě jazyk, plaz jeden. A to už cobydup byly Babice, ale né ty co jsem předběhl, ale obec, kde je hospoda U dvou kanců, ale tam určitě bylo ještě zavříno, tak jsem šel do Křtin, kde je arboretum, ale tam jsem jít nechtěl, tam jsem byl za studií a je to tam samej cizokrajnej strom, no oč hezčí jsou naše středoevropské smrkové monokultury. A cestou jsem zbloudil, byly tam lesní jahody a sežral jsem jich takovou středně velkou plantáž, načež jsem poznal, že jsem zabloudil, a za pomoci mapy a kompasu jsem se zorientoval, vrátil na značku a došel k Drátenické jeskyni, kde byly akorát dvoje zamčený plechový dveře a dráty vůbec žádný. A protože bylo pořád ještě brzo, tak jsem vyrazil do Bílovic, napřed po modré ke křížku, kde jsem se toho dne poprvé zastavil, asi na sedm minut, a vypil dvě a půl deci vody, takovou jsem měl žízeň, a pak po červené po cestě S. K. Neumanna, a tam na paloučku bylo strašný hejno malejch skunků či pionýrů nebo co to bylo za pakáž a dělali hroznej kravál v tom lesním tichu, hráli tam vybíjenou či co. V Bílovicích jsem zákeřnou oklikou obklíčil Sokolovnu a navštívil hospodu U Šimečků, kde byla nesmírně příjemná slečna, která mi donesla dle mých požadavků pivo i gulášek, a když jsem chtěl kafe, tak jaksi předem věděla, že to bude presso s mlíkem, tak takhle si představuju obsluhu v putyce.

A pořád jsem té turistiky neměl dost, né abych kultivovaně došel do Obřan, to né, já samozřejmě polezu ještě někam dál, a to do Soběšic, napřed po žluté kolem jakési strouhy, Melatín se ten tok jmenoval, ale melasa v něm netekla. A to bylo furt po asfaltce, až byla odbočka po modré, do kopce, asi kilometřík, ale takový mladý, subadultní jedinec to byl. A pak začalo peklo. Z lokality Panská louka do Soběšic vede červená značka zdéli pěti kilomerů. Ta značka vede důsledně po vrstevnici, od které se ve vertikálním směru neodchyluje více než o deset centimerů. Členitý terén je bohužel rozryt ronovými rýhami, které tato značka důsledně obchází a po dvaceti minutách obloučků a zatáček už nejen že nevíte, kde je vpravo a kde vlevo, ale po dalších deseti přestanete rozlišovat vpředu a vzadu a ke konci si už ani nejste jisti směry nahoře a dole. TO BYLO STRAŠNÝ !!! Jo a na začátku červené, tak asi po půl kilometru byl v lese zastávka MHD, nebo co, taková budka, a v ní byly takové militantní nápisy jako "Snáze projde velbloud uchem jehly nežli bohatec do království nebeského", což se mi jako osobě nemajetné líbilo. A po tomhle zážitku jsem došel do Soběšic, kde jsem si u Supa dal akorát kofolu a dvě piva, desetistupňová starobrněnská, a pak jsem si v MHD připadal jako sardinka v mikrovlnce, a navíc jako sardinka s bolavejma nohama.

A to jsem byl na večer domluvený s Martinem a Petrem, že půjdem na pivo, seděli jsme na zahrádce u Kozáka v Žabinách, měli tam chutného kozla, což je s podivem, protože v lahvi je to odporná kapalina podezřelé barvy a zápachu, a ochutnávat vám to vůbec neradím. Ale točený je kupodivu dobrý. A jak se tak systematicky opíjíme, tak najednou nastala egyptská tma. Všude. Číšník znalý zvláštností elekrických rozvodů v dolních Žabinách byl na podobný jev zřejmě připraven a okamžitě zavřel bránu, aby se mu hosti pod rouškou násilí, tmou tmou tmou tmou nerozutekli a pak začal roznášet svíce, ale to už my jsme na stole svíci měli, já s sebou tahám v batohu leccos, a svíci jsem tam zrovna měl, tzv. čajovou, ale čaj se z ní uvařit nedá, a když, tak je hnusný, a měl jsem tam ještě i baterku, takže jsem se na toaletě bez potíží trefil do pisoáru a nepomočil si nohy. A protože byla pořád tma, tak nás vyhodili a zavřeli, teda tu putyku, ne nás, a my šli na Kovárnu, kde je nonstop, světlo a nářez, a tam jsme si dali ještě dvě piva a pak jsem chytil rozjezd a o půl druhé jsem byl doma.

A to nikoliv na konci školního roku, ke kterému teprve dojde, ale propadání krasové. Ranní cesta autobusem do Mariánského údolí byla zcela prosta vzruchu, pominu-li jakýsi vrčivý pocit v mozkovně, kterého jsem se zbavoval ještě asi dvě hodiny. Jak bylo poměrně brzo, tak v Mariánském údolí nebyli skoro žádní nouplizáci, takže jsem se cestou k restauraci u Raka, kde jsem si nedal pivo, nýbrž odbočoval, ani nenaštval. Poněkud mě překvapilo, když jsem asi dva km hluboko v lese na červené značce potkal v protisměru jedoucí policejní vůz s prostějovskou značkou. Ten teda zbloudil slušně. Cesta vedla příjemným terénem k Horákovské myslivně, kde nebylo nic zajímavého, a k Mokerské myslivně, před níž byl kadaver krtka (Talpa), na kterém hodovali dva mrchožrouti znamenaní (Oeceoptoma thoracia), a kadaver rejska (Sorex), na kterém nehodoval nikdo, protože rejsek docela smrdí pižmem a když ho v noci ta sova vezme do huby, v domnění, že jde o myš, tak ho potom vyplivne a nechá ležet, což ten rejsek ale nepřezije, a on ani pak nikomu moc nechutná, ale to nic není proti pomerančový kůře, tu už u nás nežere vůbec nikdo a trvá OSM LET ( !!! ), než se rozloží, tak ji v tom lese aspoň zahrabte, když už tam musíte požírat ty pomeranče.

Pak jsem zamířil na Hostěnické propadání, a cestou tam byla taková cedule, jako že tady je kousek odsud nad údolím Říčky vztyčen kříž a dobře se tam přemýšlí o pomíjivosti, tak jsem se nechal ukecat a šel jsem tam. Bylo to asi třičtvrtě kilometru daleko po škrapové pěšince a když jsem tam došel, tak tam byl takový dřevěný kříž, jaký si ze dvou pražců může každý stlouct na zahradě, a nebyla tam žádná vyhlídka, akorát tam byl jakýsi cyklista s foťákem a povykoval na slečnu sedící na patě toho pražcovýho kříže, ať si vyhrne to tričko výš, jestli jí chtěl fotit kozy, tedy poprsí, co já vím, třeba to měla být předehra, a jelikož nejsem šmírák (takový odporný německý výraz, jako bychom neměli krásné české slovo voyeur), tak jsem je tam nechal svému osudu a vracel jsem se, a potkal jsem rodinku s dětmi raného školního věku, a ti, jestli se tam dělo, co si myslím, museli pěkně valit oči, na tu pomíjivost.

A tak jsem došel k tomu propadání, sápal jsem se tam takovým trním, houštím a kopřivami a litoval jsem, že mám krátké kalhoty s kapsami a ne dlouhé, třeba i bez kapes. To propadání je strašně zajímavá věc, tam tak teče potok, no žádná Amazonka, ale potok, a teď teče tak jako ke kopci a tam je hromada naplavených klacků a ten potok končí. A byla tam moudrá cedule, a z té jsem se dozvěděl, že ten potok pak teče jakousi dírou do jeskyně a tak jsem se do toho propadání vymočil, abych s mohl chlubit, že jsem nachcal do jeskyně. No a protože jsem už ušel moc a moc kilometrů, teda aspoň jsem měl ten pocit, tak jsem vyrazil do Hostěnic hledat hostinec. Nebo hospodu, že. A tak jdu. Vidím, na rozcestníku, žlutá značka a tam napsaný Hostěnice (bus) 1,5 km. Říkám si - ta hospoda jistě bude dřív, a tak jdu, minu památník padlým v druhé světové válce, hasičskou zbrojnici, památník padlým v první světové válce, zvonici a už se mi to zdálo jako nejmíň tři kilometry a otázal jsem se domorodého chlapíka, zda tady najdu něco takového, jako je otevřená hospoda, a na to otevřená jsem kladl důraz a on povídá "dyť tady za rohem" a ono jo a já jsem byl za blbce. V hospodě jsem si dal pivo a kafe, víc mi finanční situace neumožňovala, protože jsem chtěl ještě poobědvat v Bílovicích. Pivo bylo řízné a kafe silné, a na stěně tam visela trubka, hasičská, a podkova, obrovská, tak půl metru mohla mít a visela tam na takovým laně na takový mohutný skobě, ono by ji ani nic jinýho neuneslo, tak leda desítka hmoždinka, ale tak velkej kůň snad ani není, to musela být podkova na slona nebo tak něco.

Cesta zpět přes ves se podobala Sahaře, pročež jsem do propadání podruhé již nemočil, takže se nemůžu chlubit, že jsem do jeskyně nachcal dvakrát. Následovala Pekárna, což je taková strašně slavná placatá díra do země, kde nic není, ale před 50 000 lety tam byli neandrtálci a před 12 000 lety tam byli lovci sobů (jó, kde jsou ty časy, když se tady ještě proháněli sobi a jeskynní medvědi ... To vy už nepamatujete...), a byla tam akorát rozmlácená flaška od piva, pročež si myslím, že lovci sobů byli pěkný prasata, a to nikoli mořský. A od Pekárny byla taková příjemná cesta údolím Říčky, až k jakýmusi mlýnu, akorát mě pořád vyvádělo z míry, že tam chvíli ta říčka tekla a chvíli ne, to oni už tak ty ponorný řeky dělají. A od toho mlýna to byl strašnej krpál, po silnici, dobře kilometr Sahary a do toho ta pakáž cyklistická v protisměru, to bylo hrozný, to jsem myslel že umřu. A kus dál už to bylo lepší, sice taky po silnici, pak po lesní cestě a tam se zpoza stromu ozvalo něco jako huehue a vyletěl z tama datel (Dryocopus), a pár kroků dál se zpoza stromu ozvalo hehehe a vyletěl z tama zelenej datel, ale to byl jinej, to byla žluna (Picus - BEZ HÁČKU NAD C !!!), a já jsem se začínal bát jít dál, ale pak už nevyletělo nic, pouze šílený cyklista ze zatáčky, ale ten hehehe nedělal. A kolem cesty se pásli v početných hejnech listokazové zahradní (Phyllopertha horticola), mandelinky topolové (Melasoma populi)a pěnodějky červené (Cercopis sanguinea), kteří všichni svorně ožírali mladé doubí a tak vzniknou nemalé škody na lesním hospodářství.

A pak už jsem byl na Bílovicemi, a závěr byl vyloženě sadistický, tam byla taková červená cesta, a prášilo se z ní, a byla strašně strmá, to si zase značiči KČT udělali pěkný dobrý den z méně zdatných turistů, to ale já nejsem, já jsem chodec, panečku, a tak jsem to slezl a byl jsem zaprášen značně. A v hospodě jsem si dal papu a pivo a tím jsem pozbyl veškerých financí, takže jsem se cestou ani neobával případných loupežníků. A protože jsem neměl prachy, tak jsem v Obřanech ani Zebinovi nevolal, on stejně nejspíš nebyl doma, a já už jsem toho měl taky plný zuby a byl jsem rád, když ta šalina přijela dovezla mě (s jedním přestupem) domů. A večer bylo stejně takový vedro, že se nedalo spát, tak jsem šel na Fajmonku na pivko, ale Gambáč se jim nepovedl, ten byl přímo odporný, tak jsem si dal ještě dvě plzně a pak mě vyhodili, což bylo dobře, protože tam kolem mě pořád lítali chroustci letní (Amphimallon solstitiae), tak zahmyzený podnik jsem dlouho neviděl.

Ráno jsem šel na pracák, nechat si přiznat podporu a potkal jsem tam kolegu protinožce, který byl teď dva roky v Austrálii, pracoval tam u McDonalda a tak a fotil orly, jak žerou mrtvý klokany. A ten přijel před třinácti dny a je úplně na prášky, hlavně se bojí, že se nevyhne vojně, a byl takový zkroušený. Odtud jsem zamířil na budoucí pracoviště, pro přípravy, a byl jsem přizván k prezentaci resuscitace profesionály, toho dne totiž přijeli na školní dvůr profesionální záchranáři, měli tam digitální Andulu, tedy resuscitační loutku s monitorem, kde se ukazovalo, jak blbě to kdo provádí, a postupně se u nich vystřídaly tři třídy, akorát když předváděli sirénu na sanitce, tak školníkův dalmátský psík šílel. Když předváděli defibrilátor, tak figuranti z řad žactva kvičeli strachy, děsili se, jak to znají z filmů, že budou půl metru nadskakovat, a když se ta mašina začala nabíjet, tak vydávala takovej stoupající tón, takový uíííííí, a čím byl ten tón vyšší, tím víc se figuranti děsili a když skončil, tak byli úplně šediví hrůzou. A záchranáři byli velmi sympatičtí chlapíci, dobře jsem si s nimi popovídal, a pobíhal tam pan zástupce s foťákem, a na web ty fotky stejně budu muset dát já. A potom jsme si s několika kolegy na digitální anduli vyzkoušeli resuscitaci ve dvojici, takže jsem zjistil, že bych to udýchal, akorát na té anduli se mi blbě zacpával nos, ona měla ten rypák takovej tvrdej, i když to bylo z měkčenýho PVC, a masáž srdce mi šla, to mě bavilo, a pak si to chtěl vyzkoušet i pan zástupce, ale on na to byl sám a tak se hrozně nadřel.
Jo a dostal jsem fotky, já jsem se tam stavoval před mnoha dny domluvit podrobnosti výletu a zrovna se fotily třídy a devítky vyžádaly moji přítomnost na fotce, ač jsem je poslední dva roky neučil, neb jsem vydělával peníze pro vykořisťovatele, a dostal jsem teda ty fotky a vypadám tam fakt velmi výhružně, až se sám sebe děsím, já se někde potkat v noci, tak se leknu a uteču.

Ráno jsem vstal a zjistil, že doma nemám nic k jídlu, krom sedmi unavených pomerančů, které jsou hrozně kyselé, asi jako hrozny, a tak leží v té ledničce a čekají, až je sním nebo, což je pravděpodobnější, vyhodím. A tak jsem ještě po ránu zpitomělý vyrazil do Delvity, nakoupil strašnou hromadu rozličných poživatin a když jsem to donesl domů, tak jsem to všechno sežral a bylo mi strašně blbě. A bylo mi blbě i v budově mého budoucího zaměstnavatele a zjistil jsem, že deváťáci nejen že neví, co je dratev a štoudev a tak, ale ani neumí HTML, ač ho mají umět, pacholci jedni a vyhrožoval jsem jim, že je vyhodím z okna, pod kterým je hromada šotoliny a zběhovec plazivý.

Tak se všude pokouším chlubit, jakej jsem king, že jsem nachcal do jeskyně, ale je to nějaký divný, slečnám to vůbec neimponuje, a pánové se na mě dívají jako na blbce, jestli mi to závidí nebo co, už se tím chlubit nebudu a nechám si to pro sebe a nikdo nebude vědět, že jsem na Hostěnickém propadání močil do jeskyně, a bude to takové moje tajemství a nikomu ho neprozradím, ani kdyby mě mučili.

A večer jsem šel s kamarádkou Janou na pivo, a nemohli jsme pořád najít nějaký vhodný prostor, a nakonec jsme zapadli k Pegasovi, kde jsem pil pivo, mnoho piv, pšeničných, a výborně jsem si s ní popovídal, což znamená, že jsem celou dobu mlel pořád jenom já a ke slovu jsem ji prakticky nepustil. Takže až půjdeme příště spolu na pivo, budu celou dobu mlčet jako ryba, v pravidelných intervalech přikyvovat a občas moudře pronesu "Ano, jistě" nebo tak něco, a to bude vše, co řeknu, aby taky měla trošku prostoru pro komunikaci, že.

Jak jsem se včera opil, tak se mi blbě vstávalo, ale to nevadilo, protože dnes mám volno, nikam nemusím, aspoň doufám. A jak tak vylézám z toho pelechu, tak si říkám, pojedu do Bitýšky a z tama kolem prýglu do Bystrce, už to plánuju dva měsíce a ono pořéd né a né mi to vyjít a dnes mi to taky nevyšlo. Vlezl jsem do šaliny a na nádru přestoupil na jedničku, kde byl revizor, ale jám mám roční jízdenku, takže mě nedostal, ale já jeho protože mu říkám "Vaši průkazku prosím" a on ji doluje z kapsy, asi půl hodiny ji doluje a pak mi ji ukáže, jako že je to on a já mi na oplátku ukážu svoji průkazku, která mě stála nekřesťanský tři litry. A on si zase tu svoji průkazku dává do kapsy, půl hodiny mu to trvá, a když se mu to povede, tak řekne chlapíkovi v černých brýlích, co stojí vedle mě "Vaši jízdenku prosím" a chlapík mu s úsměvem řekne "Vaši průkazku prosím" a on ji zase půl hodiny doluje z kapsy... A pak už jsem byl u Zoo a vystoupil jsem, takže nevím, kolikrát ji ještě z kapsy vytahoval.

I dívám se na odjezdy linky 103 ve směru do Bitýšky, a ať koukám jak koukám, tak poslední spoj jel v 11:30 a další jede ve 14:00 a ono je poledne. Zaklel jsem tedy, protože v takovým vedru někde nemíním dvě hodiny trčet, navíc bych stejně zapadl do putyky a tam se opil, já se znám, a pak bych jel do Bitýšky podroušený a řidič by mě vyhodil už na Oboře a to by mi nestálo za to. Takže jsem zvolil variantu brod, když už jsem byl u Zoo, tak jsem se tam šel podívat, no to byl pěkně blbej nápad, jít do Zoo v poledne, když je takový vedro, to může snad napadnout jenom mě. Ale jak jsem zjistil, napadlo to i mnoho učitelek ZŠ, takže Zoo byla plná řvoucích dětí, což mě děsilo. Z tygra byl vidět jen chvost, jak byl zalezený před vedrem, lama vypadala, že je natolik krotká, že už je i pošlá, neb po ní lezla hojnost dipter, a v pavilonu exotického ptactva nebyl k nalezení nestor kea, to je takovej papoušek, co žere ovce, ale akorát malý. Zato tam byl kotul veverovitý s nekompletním počtem prstů na levé přední končetině. A pak jsem minul výběh říčních prasat, to jsou kapybáry a to byste měli vědět, protože kdo neví, co je mořský prase, říční prase, říční kůň a mořskej kůň, tak to má u mě špatný, tak si to doplňte. A došel jsem do pavilonu plazů a byla tam taková malá želva nádherná, tak něco málo přes deset centimetrů mohla mít, a na hladině plavaly pošlé ryby a ona je začala požírat a během chvilky sežrala sedm ryb velikosti čichavce, což je teda fakt výkon. Tak nevím, jestli jsme Hoowera netrápili hlady, a volal jsem Evě, ať mu zvýší krmné dávky, protože sežere-li taková malá želva tolik ryb, co potom takový hovado jako je Hoower.

Tato kapitolka je věnována Kláře Jelínkové z Poděbrad, protože si to přála.

Byl jsem říci své dějinné ANO vstupu do EU, abych si to po zbytek života mohl vyčítat. Když jsem odcházel od voleb, tak jsem málem šlápl do psího trusu, doufám, že v tom nebylo nic symbolického.
Pak jsem jel vlakem do Přerova, když jsme předtím s Evou (která jela týmž vlakem do Ostravy) zapadli ještě na jedno pivo k Hadovi, ale toho dne to tram bylo spíš u Plže, tak byl pikolík pomalý. A do vlaku jsem si koupil dva lahváče a oba jsem je vyžral a pak jsem přijel do Přerova a krátce potěšil rodiče svou přítomností, abych zapadl k Zubrovi a popil patero výtečných staropramenů. A šel jsem spát asi o půlnoci a bylo strašný vedro v tom paneláku, ten byt je orientovaný na jih a na západ a to je v létě strašný.

Město Přerov se vyznačuje jednou zajímavostí. Je tam neuvěřitelné množství cyklistů, asi tak 80% bílé populace se po městě pohybuje na kolech, zatímco Romové buď nikam nespěchají a tak jdou pěšky a nebo jedou mercedesem. Ti cyklisté ovšem jezdí na kolech, jaká v Brně neuvidíte a jaká by každého sportovního cyklistu vyvedla dokonale z míry. Jedná se o prehistorické modely, početně dominují překvapivě nikoli stroje z osmdesátých let, ale takové ty klasické vehikly (tzv. ještěr) z let padesátých, a to mnohdy i s původním vybavením, např světlem, které i kdyby svítilo, tak to k ničemu není. Přerov má totiž strašně mizernou hromadnou dopravu, a jelikož je to město rozlohou relativně malé, tak ho na kole z jednoho konce na druhý přejedete za tři minuty, zatímco z druhého konce na první vám to bude trvat čtvrt hodiny, neboť je to do kopce.

A tuto kapitolku dedikuji též Kláře Jelínkové z Poděbrad. Ať vidí, jakej jsem dobrák.

Ráno jsem se vzbudil nevím proč o půl šesté, a po těch mnoha včerejších pivech to nebylo kdovíco. A pak jsme jeli na chalupu, kde byla strašná hromada práce, a při zapnutí cirkulárky (Cirkulárka, to je DRAVEC !!!) vypadly pojistky tak dokonale, že nešel proud ani do rozvodný krabice na baráku, což si vyžádalo příjezd zásahové jednotky, která to jaksi spravila, jako že do baráku proud šel, a cirkulárka stejně nejela, což bylo dobře, protože v to strašným vedru by to byl mor, řezat dříví. A mezitím se děly práce bourací, zednické a tak, a anténu ze střechy jsem sundával a padala na mě hnízda vosíků francouzských (Polistes gallicus), nastěstí loňská a tudíž prázdná, a mechy z tašek a saze z těch mechů a byl jsem špinavý jak prase. A tu pilu se povedlo za pomoci souseda elektrikáře rozjet večer, v sedm hodin, kdy už jsem si říkal pohoda, bude už konec a ono houby, a jeli jsme do čtvrt na devět, tak tomu říkám podraz na konci směny.

No a na pracech se podílel i můj jediný a tudíž nejdražší bratranec Young Man B., který studuje medicínu, a ten se mi zpytavě podíval do výstřihu, což mě nechalo klidným, neb jsem o jeho heterosexální orientaci přesvědčen, a diagnostikoval mi na klíční kosti, teda na kůži nad klíční kostí nádor, hemangiom, čímž mě vyděsil a pak se pokoušel uklidnit mě tvrzením, že je to benigní, čili nezhoubné, a že to má v játrech asi deset procent lidí a je to asymptomatické, tedy bezpříznakové, takže je naděje, že neumřu na hemangiom, ale na svoji oblíbenou myalgickou encefalomyelopatii, která mě má skolit dle propočtů tak asi za deset let, pokud ji teda vůbec mám, že. V posledních pěti letech se ty příznaky jaksi vytratily, takže tady asi budu strašit o něco déle a dobře vám tak!

A s B. jsme šli na pivo a vypil jsem množství Zubrů, ale vy to nezkoušejte, jelikož Zubr je síla chuti a je určen pouze mocným mužům, zejména co se trávicí soustavy týče, jinak má po ránu značně projímavé účinky, ne náhodou se mu přezdívá přerovský samoser. Jo a díval jse se na Jackie Brownovou, Tarantinův to třetí film a usnul jsem u toho a vůbec se mi to nelíbilo, to Pulp Fiction je jinačí nářez.

A v neděli už se nic zajímavého nestalo, akorát jsme ještě dořezali zbývající dříví, tam je teď dříví na sto zim, a až se zima zeptá, co jsme dělali v létě, tak se budeme tvářit, jako by se nechumelilo. A vlak měl půl hodiny zpoždění a ješte se mi v něm nepovedlo najít první třídu, což mě rozezlilo, a nekoupil jsem si lahváče, ale uvědoměle poděbradku, čím přispívám ke zvelebení rodného regionu Kláry Jelínkové z Poděbrad, takovej já jsem dobrák.

V pondělí jsem po hovorovkách navštívil s kolegy putyku u Fausta a pojedl jsem v rozporu se zdravým životním stylem óbrovskou pizzu s feferonkama, výtečná byla. A piv, mnoho piv jsem vypil, by co vypil, takřka vychlastal, a pak kolegové odešli a přišla Lulu a pak Rašák a pak Zebin, a ten mě vezl domů, a jel slušně, neboť se bál, že mu pobliju auto a protože jsme měli ještě vyzvednout na nádraží Lucku, tak by to byl trapas, a pak mě zavezl domů, až přede dveře přijel, i domlouvali jsme se na úterý, kterak má přijet Johann na jakési školení a kterak se půjdeme v úterý opít na Fajmonku. A jak se tak domlouváme, bylo tak půl jedenácté, tak z prvního patra (víc jich tady není) se ozvalo ječení "Jděte si si ten bordel dělat nekam jinam!" , což se mě dotklo, protože dělat bordel vypadá jinak, lahve jsem nerozbíjel, nezpíval a ani kolem dveří nezvracel, takže jsem se cítil uražen, ale pohrdl jsem možností odpovědět záplavou vulgarit, pouze cihlu jsem hledal, bych ji v okno drzouna mrštil, ale pak jsem toho nechal, jednak jsem nevěděl, které okno je pachatelem onoho výroku, druhak tam nikde cihla nebyla a za třetí si vůbec nejsem jist, že bych dohodil cihlou do prvního patra, asi spíš né.

A v úterý jsem sedm hodin v kuse vyučoval, informatice, hrůza to byla, neb žactvo jest tupé, na těch by si i Komenský Ámos zuby vylámal. A pak volal Johann, že do Brna přibude tak asi na osmou, a že půjdem na Fajmonku podnapít se, jakž jsme se domluvili. I přijel a šli jsme se podnapít. Sedli si tam vedle nás dva šampóni, takový krásný bílý obtažený tričénka na těch svých ptačích hrudníčcích, a kalhoty, jistě drahé, velmi drahé, a toho stříbra, co na nich bylo všude možně a ve vlasech půl kila Lybaru, něco jako Petr Lesák, ten je teď u protinožců, no FUJ! Nakonec jsme se na ně výhružně dívali tak dlouho, až vypadli, parchanti jedni. Jak je možný, že něco takovýho může chodit po ulici a nikdo to nezastřelí? Pak tam přišel Zebin s Luckou, a ten deviant měl s sebou foťák, a až mi ty fotky vypálí, tak je sem dám, ať vidíte, jak byl ožralý. A pak jsme pili a pili a pili a pak nás vyhodili a šli jsme domů, jenže to ještě nebyl konec, já když se někde opiju s Johannem, tak to končívá zeleným čajem, a taky že jo, takovej kotel jsem toho uvařil a smrťák, panečku, smrťák, to bude sekáč, pánové, ten se nezakecá... A k čaji jsme měli puštěný Čechomor z koncertu a nahlas jen což, ale dnes z okna nikdo neřval...

Ráno vstával Johann o půl sedmé nebo tak nějak, aby se stihl školit, i udělal jsem bohatou snídani a když odešel, tak jsem opět upadl do kómatu a spal a spal a spal, až jsem se po dvou hodinách probudil a vyrazil za prací. A tam jsem byl jen dvě hodiny, Komenský by zaplakal, pak jsem šel domů a volal Johann, že půjdeme ještě na jedno, než pojede, to bylo asi tak ve čtyři, a ještě volala Eva, že potřebuje karimatku a telefon, tak jsem určil putyku u Emila, kde jsem se často zpíjel na studiích, mají tam dobré pivo a výtečné a levné jídlo, a ještě jsem byl na 20:00 domluvený na návštěvu zubařky. A tak jsme tam pili pivo, já jsem něco pojedl, tedy něco, medvědí tlapy to byly, ale jen se to tak jmenovalo, vedle medvěda to ani neleželo a bylo tam óbrovské množství česneku a cibule. A Johannovi ujel vlak v 17:00, 17:20, 19:00 a to už jsem nebyl ve stavu, že bych byl ošetřitelný, tak jsem volal zubařce že nepřijdu, že to necháme na prázdniny, takže reálně to vidím tak na konec října. I zpili jsme se tam více než důkladně a konec akce je zahalen takovou celkem tmou tmou tmou tmou, akorát si ještě vzpomínám, že Johann kupoval ještě dva lahváče, abychom po návratu domů netrpěli žízní, čaj už jsme tuším nevařili. A ráno Johann vstával v 5:00, aby se včas dostal do Olomouce.

V pátek odpoledne se jelo do sklepa do Znojma na tzv. výjezdní zasedání, ale já jsem nejel, páč víno mi nechutná, a i přes to bych se stejně ožral, a čekala mě nááááročná túra, tak jsem kultivovaně zalehl o půl deváté, abych si, blbec, nevypnul zvonění na mobilu a v deset mě probudila Markéta, když chtěla probrat jakési detaily ohledně Jiráskova Hronova, kam jedeme kolem prvního srpna. No a to už jsem znovu neusnul, a tak jsem se do půlnoci věnoval četbě historicko-sociologocko-psychopatologického dokumentu 120 dní Sodomy od markýze de Sade, ale pokud nejste opravdu silné povahy, tak to radši nečtěte, nebo se poblijete. To už není pornografie, to je zvrácenost na zvrácenost.

Ranní vlak do Blanska v 07:25 jel kupodivu na čas. Z Blanska jsem, žádostiv seznat místo svého původu, zamířil do obce Žižlavice. Po půlhodině bloudění jsem objevil jakéhosi bodrého chataře, který mi sdělil, že hřbitov tu není a asi ani nikdy nebyl. Takže jsem se hrobům předků nepoklonil. Když jsem odcházel, syčelo na mě hejno husí, já jsem na ně zavrčel a zmlkly. Zvláštní.
Z Žižlavic je to do Těchova celkem v pohodě, ale potom následuje vražedné klesání do údolí Punkvy, ale to je fakt strašný. Takže jestli to půjdete, tak bacha. Na kole se to jet asi nedá.
Říkám si, na Skalním mlýně bych si dal kávu, kafíčka se mi zachtělo, ale jak jsem tam zahlédl ty honosné hotely a penziony, zaklel jsem a zvolal "Za klobouk si je strčte!" , tedy já jsem jim doporučoval strčit si je někam jinam, ale to sem psát nebudu, co kdyby to četla dítka školou povinná, že.
U Kateřinské jeskyně je taková cedule, jako že když tu jeskyni našli, tak byla úplně plná mrtvých jeskynních medvědů, teda jejich koster, a kolem pobíhaly děti a ječely a mně bylo líto, že ti medvědi už vyhynuli, mohli ty děti sežrat. Jo a kousek dál, tam už ty děti nebyly, byl takovej skalní most, fakt takovej kus skály v podobě mostu mezi dvěma dalšíma šutrama, akorát to přes to listí nebylo vidět. A lezl tam po zemi ovád hovězí (Tabanus bovinus), toho jsem se ale nebál, neboť nejsem vůl.
Ve Vilémovicích už jsem toho pomalinku začínal mít dost a dal bych si to kafe, ono taky nebylo žádný vedro, ale hospoda u Netopýra měla otevíračku až ve 14:00, tak na to jim kašlu, a speleomuzeum bylo taky zavřené, ale to mi bylo jedno. A tak jsem si pouze na zastávce ČSAD dal tatranku a dva hlty vody, přelepil podezřelé místo na malíčku, kde to tak jako vypadalo na možný vznik puchýře, a vyrazil dál, do Rudic. Cestou jsem procházel takovou planinou nad Jedovnicemi, bylo tam množství motýlů a zejména dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum), to je takové zajímavé zvíře, když to sedí, tak to vypadá jak takovej škaredej lišaj, ale když to vzlétne, tak to tak visí u té kytky v luftě a sosáčkem sosá, asi něco jak kolibřík a občas to můžete vidět na muškátech.
Rudice jsou země zaslíbená - desítka Černá hora je tam ta 11,- Kč a Plzeň - považte - za pouhých 18,30 Kč. Ovšem najít hospodu není snadné, po chvíli bloudění po obci už jsem toho měl plné zuby a říkám si líná huba, holý neštěstí a tak se tážu vesničana provádějícího výkopové práce "Osobo, neviděla jste tudy jít dvě děti, tedy vlastně, kde je tady hospoda?" a ona byla na kopci, tam bych ji fakt nehledal. Leč pivo chutné, jídlo chutné, káva chutná a v TV Nova cosi o ropušnicích, to jsou takový ty ryby, co když na ně šlápnete, tak pak možná umřete. Ale není čas se zdržovat civěním na obrazovku, dlouhá cesta přede mnou, nelze mi lenit a tak hurá dále - do Křtin. Na konci Rudic je takový divný stavení, neco mezi veřejnými záchodky a krematoriem, asi to měl být kostel nebo něco takovýho. Hm.
Zelená značka vede kolem lomu, kde se těžila železná ruda a geody. A ta značka tem vede velice zákeřně, protože odbočení ukazuje tak vždy nejméně deset metrů před samotnou odbočkou, a turista slepě poslušen značení se prodírá houštím a chytá klíšťata, aby po pár metrech zjistil, že to šlo jít krásně po cestě. To oni značiči občas takhle dělají, takové čuňárny. A byla kosa, studený, ba co dím, ledový vichr vanul a byl jsem rád, že mám s sebou tolik oděvů, flísku i bundu jsem si oděl a to jsem si liboval, to mi bylo panečku teploučko.
Do Křtin jsem přišel kolem hřbitova a to mě mělo varovat. Sestoupil jsem do údolí a jala mě jakási iracionální hrůza. Ta obec mi připadla prosáklá jakýmsi bigotním katolicismem, takovej obrovskej kostel tam byl, skoro jak Hostýn, a spousta takových snad secesních či pseudoklasicistních staveb, mnohdy zchátralých, a na protějším svahu jakýsi objekt, co vypadal jak Titanic dvacet minut před potopením, úplně hrozně to tam na mě působilo. V místní hospodě jsem si dal jedno chutné pivo, ale byl tam rámusící opilec, já ty typy nemám rád, oni se chtějí družit a bratřit a jsou děsně ošťarní, a po rypáku jim dát nemůžete, neb jsou místní a to byste měli na krku celou hospodu, tak je nejrozumnější zaplatit a vypadnout. Což jsem učinil a začal plánovat následující postup, protože ráno jsem naplánoval trasu pouze sem, s tím, že pak se uvidí. A tak si říkám, do Ochoza půjdu, ještě jsem tam nikdy nebyl, a kudy, inu po zelené to vezmu, přes Březinu, třeba tam bude pěkná poklidná hospůdka bez rámusícího opilce. Ó to byla chyba!
Březina je malá víska tak jaksi stranou společenského dění. Akorát je tam óbrovskej kostel, teda aspoň myslím, že to byl kostel, taková kónická střecha z jedné třetiny ubouraná a dozděná luxferama. Hrozné. Pokud mi Křtiny připadly bigotní, Březina se mi jevila jako čistě fundamentalistická. Tam na mě padla nefalšovaná hrůza, umocněná hlášením místního rozhlasu, kdy se po primitivním popěvku na řecké motivy v podání sester Elefteriadu ozvala jakási strašně syntetická verze Ave Maria, v polovině useknutá, aby ženština za mikrofonem sdělila obyvatelstvu, že ve věku devadesáti pěti let zesnula maminka, babička, teta, prateta, tchýně, dcera, vnučka a kdovíco ještě Emílie Bagárová, a že v tichosti spočine na místním hřbitově - NO STRAŠNÝ !!!
Prchal jsem velmi hbitě, aniž jsem se pokusil vyhledat hospodu a k návratu mě nepřimělo ani to, že jsem u rozcestníku ztratil zápisky, takže se nedozvíte o ploskorohovi, ale já už tam nikdy nepůjdu, tam já se bojím.
Ochoz byl balzám na duši, taková úplně normální obec, s úplně normální hospodou, starobrno tam měli a bažanta, zlatého, tedy to slovenské pivo, nikoliv nádobu na močení, to ještě nepotřebuju. A bažant byl za 14,- Kč a velmi dobrý, ale nemůžu se opít, docházím k zásadnímu rozhodnutí, pokusím se atakovat hranici čtyřiceti kilometrů, já blbec.
Takže hurá do Hostěnic, kde je propadání a hospoda. Ta je ovšem 1,5 km od přímé cesty, ale co dělat, stejně je v plánu. Vstupuji do hodpody, již notně vyčerpán a poroučím si pivo. Jdu se vymočit a omýt si zpocený obličej. S údivem pozoruji, že se mi třasou končetiny, zejména dolní. Usedám opět ke stolu a začíná se o mě pokoušet hypoglykemické kóma. Jsem ale nějaký chodec, panečku, a tak to vydržím. Můj vzhled vyčerpané trosky ovšem přilákal paní vrchní, která se mě ptá, jestli mi není špatně, že už mě chvíli pozoruje, jak měním barvy. Kulantně řečeno, kuchař, který mě pozoroval též pouze znechuceně prohlásil: "Chameleón je to!" Inu špatně mi je, samozřejmě, jinak bych tak nevypadal, ale to se poddá. Musí, do Líšně je to ještě 8,5 km. Dávám si kafe s dvěma cukry, to mě nakopne a s sebou si beru ještě půl litru kofoly. A hurá do Líšně, cestou míjím zastávku, na kterou právě přijíždí autobus ve směru na Brno, i kleju velmi sprostě a pohansky, mám já zapotřebí takových zkoušek vůle? Nemám!
Hostěnické propadání míjím zcela bez zájmu. I dál jdu zcela bez zájmu. Zajímá mě pouze jedna věc - jestli dojdu za světla. Jelikož je nejdelší den v roce, kdy je světlo neco přes šestnáct hodin, je naděje, že se mi to povede.
Na Mokerské myslivně už to začíná bolet. Dost na to, abych zbaběle pozřel ibuprofen (proti bolesti), tatranku (proti kolapsu) a kofolu (aby se mi ta tatranka nelepila na hubu). Štěně pitbulla žebrá tatranku, ale nic nedostane. Hurá do dalšího postupu. Teda - hurá už to není. Zaznívají zcela odlišná citoslovce, nevhodná pro mládež.
Na Horákovské myslivně už nezaznívají citoslovce, ale pouze neartikulované zvuky. To je peklo, já debil, jak jsem si mohl celou sobotu ležet v pelechu a dívat se na komerční televizi, ó jé, a já blbec tady lozím po kopcích, údolích, myslivnách, propadáních, putykách, teda vlastně po putykách, to jó, to je příjemné, tak jsem mohl jezdit po Brně od putyky k putyce a opíjet se a né se sápat po kopcích a hele Mariánské údolí! Jejda to šlo rychle! A je ještě světlo! Doplazím se z posledních sil k rozcestníku, chytám se jej oběma rukama, abych udržel stabilitu a hulákám: Čtyřicet! Čtyřicet! čímž nemyslím věk, to né, mně je o deset míň, ale počet kilometrů, která jsem dnes zdolal, to jsem panečku chodec, do autobusu nastupuji prakticky po čtyřech a doma probodávám puchýře a usínám.

Probouzím se za krutých bolestí kosterního svalstva. Vlak do Rousínova ovšem nečeká, kupuji si jízdenku, bagetu a pivo a nastupuji. Po chvíli do téhož vagonu nastupije cikánka s několika potomky a vypuká nekázeň. Adrenalin se ve mně vaří, zabil bych to, aspoň chvíli by mohli držet huby ale oni né, furt budou povykovat. A po hubě jim člověk dát nemůže, to by byl hned rasista, takže jsem ve stressu, nemám to jak ventilovat a úspěšně si zakládám na ischemickou chorobu srdeční a infarkt myokardu.
Po půlhodině je tady Rousínov a já vystupuji. Konečně klid! Procházím po červené značce městem, asi osmnáctkrát přecházím koleje (další z vtípků značičů KČT) a najednou koukám, ta ulice je mi povědomá, ten stříbrnej smrk, tady určitě bydlí pan inženýr Buriánek, který mi před dvěma lety věnoval kamna, a ejhle u branky kdosi je, i ptám se, ano, opravdu tady bydlí, ale není doma, nu což, stejně jsem ho nečekal, zanechávám mu tedy pozdrav a pílím dál do Vítovic.
Cesta je to nudná, planina mezi žírnými úhory, orthoptery stridulují všude vůkol a motýlů, té pakáže lepidopterní je zde také více než dost, ba i takové raritky jako batolec duhový (Apatura iris), a pak konečně Vítovice. Mají tam antukové hřiště, hasičskou nádrž, zavřenou hospodu a potok, který budu sledovat až k prameni. A tak jdu, trpím, po včerejšku ani nelze jinak, ale čas pro analgetika ještě nenadešel. Z nezáživné obce stoupám na Kalečník, pořád je to po asfaltce takové mírné stoupání, děsnej opruz, jezdí kolem mě cyklisti, to by se mělo zakázat, zejména ti z kopce jedoucí mě demoralizují. Ale lezu dál, jde to pomalu, trápím se, ale co se dá dělat, vracet už se nebudu. Cestou míjím jakousi studánku, kde si omývám zpocenou lebku, a požírám lesní jahody, které rostou kolem cesty. To je jakési pozitivum, i když to výrazně zpomaluje postup. I což, dnes za světla dojdu jistě, teda aspoň doufám.
Kalečník je taková obrovská křižovatka asi devíti cest a kolem rostou různé stromy, o kterých hovoří cedule, kterou tam dal skautský oddíl Rychlé šípy. Zabít je, takový, přece vidím, že tam rostou stromy.
Zde docházím k zásadnímu rozhodnutí - dál půjdu zbaběle po žluté, je to o tři kilometry blíž než po červené a pořád z kopce a hlavně ta značka vede přímo do hospody v Hostěnicích. A tak jdu a jdu, pořád je to samej asfalt nebo šotolina, nezáživné, a jahody kolem cesty, ty jsou záživné. Jo a na jakési merlíkovité rostlině se pásl ovád hovězí (Tabanus bovinus), tak mírumilovně až vegetariánsky vypadal, taky asi už blbne z toho vedra, neboť dnes není zima jako včera, kdepak, dnes je vedro na padnutí, i ta hovada z toho blbnou a opylují kytky, místo aby sála krev dobytku.
Přicházím k objektu Jelenice. To není kůže z jelena, ba ani teepee z takové kůže, je to taková zděná chata s mřížemi a ohništěm, kde jsou lavičky a kde spočine moje tělesná schránka, tedy dočasně. A ležím si na lavičce, boty sundané a puchýře probodané, nohy mě bolí a záda mě bolí a ruce mě bolí, ale čas na analgetika teprve přijde. Po půlhodině válení se docházím k závěru, že lepší už to nebude, obouvám se a vyrážím do Hostěnic. Míjím rybník, nad kterým poletuje početná letka vážek ploských (Libellula depressa), což jsou tvorové užiteční, mouchy, komáry a jiné ohavné diptery požírající.
Hostěnice! Hospoda! Konečně! Radostně vstupuji do lokálu a jsem podroben verbálnímu útoku rámusícího opilce. Bóže, proč já na ně musím mít takovou smůlu! Usedám ke stolu a dožaduji se piva a jídla. Paní vrchní si mě podezřívavě prohlíží, nepředvedu-li opět zdařilou show s barvami, ale né, dnes né, dnes jsem se přišel najíst, co největšího tu máte, tak to si dám. A pivo, ještě pivo, pět piv celkem vypiju, protože do Líšně už je to jenom kousek, 8,5 kilometru, to já znám, to ujdu klidně i po jedné noze, takovej já jsem chodec, a kafe, kafe silné turecké si dám a kofolu s sebou.
Na Mokerské myslivně se mé přesvědčení, že do Líšně je to kousek, jaksi vytrácí, dokonce, stejně jako včera, nastává chvíle pro Ibuprofen. Já blbec, napřed se v Hostěnicích ožeru a pak trpím, dobře mi tak, stejně mám pocit, že bych trpěl i za střízliva a možná mnohem víc.
Na Horákovské myslivně už toho mám fakt dost. Lezu dost asymetricky, neboť bolesti na pravé holeni samozřejmě nepovolily a ta cesta z kopce jim nepřidá. Takže pajdám. Lituju, že jsem se v dětství nenaučil chodit po rukou. A jak tak jdu, cítím najednou na levém lýtku takový bodavý pocit. Zastavím se, obhlédnu končetinu a ona mě bodá žihadlem vosa saská (Vespula saxonica). Jen tak, z ničeho nic. Strašlivou ranou jsem ji srazil k zemi a pak jsem zaslechl takové podezřelé bzučení, no nebyl jsem si jist, jestli jich tam někde není větší množství a pud sebezáchovy mi velel běžet a tak jsem následujícího půl kilometru křepce utíkal, jak bych ani za poslední dva dny neměl v nohou přes šedesát kiláků. Kdyby mi někdo před půlhodinou tvrdil, že budu schopen běhu, a to na půl kilometru, smál bych se mu, co smál, za blouda bych ho měl, a ejhle, co ten organismus, ta špekatá nádoba hříchu všechno dokáže, když musí.
A U raka lezl po cestě sršeň, tedy lezla sršeň, sršeň je rodu ženského (Vespa crabro), ale tohoto živočicha jsem obešel velmi opatrně, ono žihadlo od vosy je sranda, když je jedna, ale sršeň to je jiná, pět jich ubodá koně, taková je to pakáž, ještě že za střízliva nejsou útoční, to přijde až na podzim, až se ožerou ze zkvašenýho ovoce.
Rozcestník míjím celkem bez povšimnutí, jen si tiše mumlám: "Dvacet dva... "Dvacet dva..." Do autobusu se mi leze ještě mnohem hůř než včera a doma usínám mnohem rychleji.

Vyrazil jsem za nákupem obuvi. Zalíbily se mi botičky Reginetta Ontario, to je něco podobnýho jako jsem měl starý Planiky (Stenar), který se už nedělají, akorát ty Ontaria mají navíc podrážku vibramku, což je dobře, páč se dá vyměnit, až ji sešlapu. Jinak jsou to boty bytelný, celokožený zvenku i zevnitř a hlavně BEZ MEMBRÁNY, což je ještě lépe, protože membrána v botách je pouze trik prodejců a nadělá víc škody než užitku, a ty kecy o prodyšnosti si můžou strčit za klobouk. Jak je tam membrána a je třicet stupňů, tak máte nohu jak v igelitu, zatímco ta kůže aspoň trochu dýchá. A tak jsem obešel takřka všechny obchody v Brně, kde by něco takového mohli mít, objevil jsem asi dalších pět obchodů a výsledek byl tristní. VŠUDE, ALE ÚPLNĚ VŠUDE jsou přehršle bot s membránou. Ty mají navíc tu nevýhodu, že vevniř mají místo poctivé kůže jakýsi pofidérní hadr, který se po dvoustech kilometrech roztrhá a nikdo vám ty boty nespraví a můžete je vyhodit a jít vypláznout dlaší čtyři litry za nový. Kůže vydrží při troše šetrnosti i dvě sezóny. Boty s kůží a bez membrány jsou akorát ty Ontaria. Pikantní koncept představuje Planika Anapurna, která má zvenku kůži, zevnitř kůži a mezi tím - světe div se - membránu. Díky tomu stojí o patnáct set víc a je zcela neprodyšná, jak kdybyste měli gumáky. Takže nakonec v Hudy Ontaria již pouze doprodávají, a tudíž je mají sice levné, ale pouze ve velikosti 5, což je na moje končetiny poněkud málo. Jinde je nemají vůbec a v Alpinusu jsem se dokonce trošku pohádal s prodavačem, takové mládě neochmýřené to bylo, ale příručky prodejců mel načtený, začal do mě hustit ty jejich marketingový kecy, jak je ta membrána super a stále se mi snažil vnutit jakýsi předražený šunt s membránou, měl jsem chuť mu vyliskat, což jsem neučinil. Teď si to vyčítám, třeba by ho to naučilo akceptovat myšlenku, že zákazník má vždycky pravdu. Mojí jedinou nadějí je tedy Gemma na Mendláku, kde je mají, ovšem pouze ve velikostech 8 a 10, z nichž první je mi malá a druhá velká. Dali mi telefonní číslo a řekli, ať si za čtrnáct dní zavolám, že přijde zboží. Že je potřebuju na prvního srpna a rád bych je trochu rozešel, zjevně nikoho nezajímá.
A tak jsem si apoň koupil vložky do bot, značkové vložky, Planika je vyrábí, velikosti 10, slečna říkala, že půlový se nedodávají, ale že to jde zastřihnout. Tak jsem je zkusil nacpat do tech mých Alpin, jak že je budu muset stříhat, a ony se tam v pohodě vejdou, což mě děsí. Boty mi asi od března povyrostly o půl čísla, jsem zvědav, kde se to zastaví.
No a protože jsem z nákupu obuvi odcházel obtížen hořkým neúspěchem, stavil jsem se na Zelňáku a koupil si půlku melounu, asi dvě a půl kila měla, a teď už jsem ten polomeloun skoro sežral, a jak ho požírám, tak ta šťáva mi kape do klávesnice a zítra až zapnu počítač, tak bude dělat wwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwww a já nebudu vědět proč.

Vysvědčení je takový papír, kterého se každý bojí, nebo aspoň skoro každý, leda šprti se ho nebojí. A já se ho taky nebojím, ale né proto, že bych byl šprt, ale proto, že jsem pedagog, a vysvědčení už nedostávám, ale rozdávám, heč! I zúčastnil jsem se jako pozorovatel rozdávání vysvědčení v 9.B, a děvčata mě zklamala, skoro vůbec nikdo neplakal, jó to když jsem před dvěma lety odcházel do komerční sféry, to byl jinej řev a jekot, a těma slzama se jim roztekly stíny a vypadaly jak Ozzy Osbourne.
A jelikož se pan zástupce za týden žení, je třeba to pořádnou pijatykou oslavit, neboť pak již bude pod pantoflem a nějaké opíjení s kumpány mu bude jistě zakázáno, tak je třeba to stihnout tento týden. A jelikož se celá akce odehrává ve Sloupu, byl by hřích nevyužít cesty do Sloupu k turistice. Vlak do Blanska byl narvaný k prasknutí, byl jsem rád, když jsem vylezl. Vyrazil jsem strašně rychle ve směru na Žižlavice a cestou mě obtěžovalo jakési hovado, které kolem mě kroužilo, nedbajíce repelentu, kterým jsem se prozíravě natřel. Ale nedovolil jsem mu usednouti a sáti mi krev, šel jsem rychle a mával rukama a vypadal jsem u toho jako blbec. A v Žižlavicích bylo zase to stádo hus, ale já jsem kolem nich prosvištěl, jak jsem prchal před tím hovadem. A pak jsem valil do Těchova, a cestou jsem našel dvě müsli tyčinky, asi je tam před chvílí ztratil nějaký cyklista, tak jsem je sbalil a vzal s sebou, to se vždycky hodí. Strašlivé klesání do údolí Punkvy mi připadlo ještě horší než minule. A jak tak sestupuju už skoro k silnici, klesáním notně vyčerpán, zaslechnu takovej strašně divnej zvuk - prostě divnej, nic takovýho neznám, a bylo to dost nahlas a dost znepokojivé. A jak tak sestoupím na silnici a jdu po ní, tak proti mně jdou dva chlapci, tak šestá třída a najednou jeden vezme šutr a švihne ho přes cestu na svodidla a ten divnej zvuk, to je ono, akorát že mnohem hlasitěji, já jsem se strašně lekl a málem jsem se vrhl k zemi, pak mi to došlo a chtěl jsem ty dva pacholky zaškrtit, ale to jsem si rozmyslel a tak jak jsem je míjel, tak jsem se na ně výhružně díval, to já panečku umím, a oni zmlkli a poněkud pobledli. Na Skalním mlýně jsem pohrdavým pohledem setřel řidiče ekovláčku, který se těšil, že aspoň někoho naláká za tučné jízdné do svého akumulátorového spřežení, ale to se spletl, já jsem panečku chodec, a tak jdu k Punkevní jeskyni pěšky, a spousta zajímavých cedulí je cestou. Též spousta běloskvrnáčů pampeliškových, už mi ta pakáž začíná vadit, kdyby lezli po pampeliškách, prosím, ale oni se houfují na rostlinách miříkovitých a to se mi nelíbí, to je jaksi nekázeň. V Pustém žlebu jsou ještě patrné následky nedávného přívalového lijáku, v příkopech vrstvy bahna, místy podemletá silnice a nesmírně zpupní drozdi, dva jsem málem zašlápl, ale to nebude povodněma, ta pakáž pernatá je tak drzá asi trvale. Těsně před Sloupem vdechuji mouchu. Podle její jehličnaté chuti se domnívám, že byla býložravá a tudíž mi žádná nákaza snad nehrozí, nicmémě deznifekce je docela dobrý aspoň důvod se podnapít.
U hotelu Broušek už to tepe. Druhý sud je již z poloviny vypit, nad ohněm se točí statné sele, a pan zástupce osobně mi přináší pivo. Sloupští fotbalisté mě nadšeně vítají, jsem u nich populární od té doby, co jim pan zástupce přečetl moje zápisky z jeho třicetin, týkající se dětské mortality v okolí Sloupu. Též kolegů je zde hojnost. Zvesela popíjíme, pivo i destiláty, pašíka požíráme, příjemný večer. Dokonce - což je hřích - jsem vykouřil jednu a půl cigarety, ale to je fakt nekázeň a šel jsem si za to za roh dát po hubě. Kolem půl jedenácté už mi docházejí síly. Ne snad, že bych byl opilý, ale nevyspalost a únava se hlásí, a než bych se domohl noclehu v civilizaci, tak asi kilometr odsud, to by trvalo, beru tedy spacák, nedbám úpěnlivých proseb změkčilé kolegyně, ať neblbnu, že mě odveze do Brna a tak, to by tak hrálo, když mám zítra v plánu provést důkaz, že ze Sloupa do Brna se dá dojít pěšky, béřu tedy spacák a prchám v hvozd, porušit provozní řád CHKOMK a zválet jehličí. Uléhám na opuštěném místě, kam je ještě trochu slyšet řev opilců a usínám spánkem spravedlivých.

Zpěv ptactva mě probouzí něco před sedmou. Jsem je nepatrně ovlhlý, ale né, nepomočil jsem se, to rosa padla. Snídám jednu z müsli tyčinek, které jsem včera nalezl a musím říct, že je lepší než to, co kupuju v Delvitě. Zapíjím posledními dvěma hlty kofoly, balím se a vyrážím. U hotelu Broušek leží několik opilců ve spacácích a ohlodaný vepřový trup. Všude stojí vypité a polovypité půllitry. Chvíli uvažuji, že bych si dal na cestu pivo, ale pak ho zamítám, to by jistě snížilo moji zdatnost a já mám dnes za úkol dokázat, že to ze Sloupa do Brna jde i pěšky. A tak vyrážím na Macochu, kde jsem před půl devátou a nestačím se divit, jaký je tady ruch. Dávám si párek v rohlíku, kafe a po chvíli přemítání i to pivo. Kafe je hnusné a pivo výtečné. Na cestu kupuji kofolu. Po červené značce mířím do Vilémovic, tam jistě bude zavřená hospoda i speleomuzeum, tam už to znám a nic mě nepřekvapí. Překvapila mě pouze červená značka, procházející takovým krásným korytem vrásy, která vedla na silnici a to přes svodidla. To si snad značiči z KČT dělají srandu.
Těsně před Rudicemi potkávám ty dva pacholky, co mě včera tak vyděsili na Skalním mlýně, jak tam házeli ty šutráky na svodidla. Nasadil jsem výraz ještě výhružnější než včera a oni se na mě tak vyděšeně koukali, a když jsem je přešel, tak ten jeden tak vystrašeně povídá tomu druhýmu "Kde jsme potkali toho pána?" a já jsem měl zase chuť je zaškrtit. Do hospody přicházím před jedenáctou a oběd proto odkládám na později, dávám si pouze pivo a kofolu, ale Rudice už není země zaslíbená, včera zdražili pivo z jedenácti na dvanáct, a navíc je tu průvan, na záda mi táhne, a v TV Nova je jakási telenovela, rychle pryč! Začíná mě pobolívat pravé koleno. Při průchodu obcí zaslechnu hlášení místního rozhlasu. Manželům Veverkovým uletěla andulka, kdo uvidí malého žlutého ptáčka, ať se jim ozve. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že si půjčím nějaké japonské porno, tam je malých žlutých ptáčků habaděj, ale stejně nemám video a tak mají Veverkovi smůlu, stačí, že mají slavné předky, co vynalezli ruchadlo. Nad lomem vidím vosu ryšavou (Vespula rufa), a na zelené značce už značičům na špek podruhé neskočím, tady už to totiž znám a tak se neprodírám houštím, nýbrž jdu pěkně po cestě, to jsem je převezl, panečku.
V Křtinách se opět děsím bigotnosti prostředí, ale hlad je sviňa a tak vstupuji do hospody, kde je opět hlučící opilec, ale já už ho znám, a proto jdu do nejodlehlější místnosti a k odlehlému stolu, kde ho skoro není slyšet. Pojídám oběd a popíjím pivo a najednou slyším takové divné zvuky, jako by žestě, a ono jo. Kolem hospody prochází do kostela procesí asi milionu fundamentalistů, vpředu dva nesou takový pomalovaný ubrusy na šprušli, následuje je formace otylých mužů v modrých uniformách s žesti, asi nádražáci, né, blbost, tady nádraží není, to budou hasiči, a celý průvod je zakončen obrovskou míchačkou na beton, která ale do kostela nejede, ta odbočuje. Tak to se denně nevidí. Číšníka celá akce vykolejila natolik, že mi na lístek místo čárky napsal křížek. Abych se vzpamatoval, dávám si ještě jedno pivo a než ho dopiju, PROCESÍ SE OPAKUJE !!!, akorát bez té míchačky. Tak to jsem ještě neviděl. Oni tady snad budou chodit sem a tam, dokud nebude tma. Pak toho třeba nechají. Platím a prchám.
Mířím po modré ke křížku, kde mě koleno bolí už velmi obstojně. Usedám a popíjím kofolu. Následující dva a půl kilometru do Bílovic jsou celkem bolestivá záležitost. V hospodě je mi už docela zle. Koleno bolí čím dál víc, sviňa, dávám si dvě piva, odporná, a kafe, na víc nemám. Děsím se cesty do Obřan. Vycházím z hospody a již po několika krocích je mi jasné, že do Obřan asi nedojdu. Začínám litovat, že jsem zraněnému kolegovi včera pod rouškou tmy neodcizil berle. Za tichého skučení se blížím k místnímu nádraží a v momentě, kdy přicházím, přijíždí vlak ve směru ku Brnu. Dnes není čas na falešné hrdinsví. Jako Joffrey de Peyrac šplhám do vlaku, abych si při odjezdu uvědomil, že s sebou mám velmi málo peněz a na jízdenku mi to asi stačit nebude. Ovšem než se objeví průvodčí, jsme v Židenicích a já se belhám z vlaku ven, na troleják, kleju sprostě a nadávám, blbejch sedmadvacet a půl kiláku a já to neujdu, to už jsem tak starej nebo co, a když přijdu domů, tak vytáhnu z tajných zásob láhev Becherovky, ještě od narozenin, s myšlenkou, že se opiju, abych zapomněl na ponížení, kterého se mi dnes dostalo, ale vůbec mi ta lihovina nechutná, dám si čtyři panáky a účinek se nedostavuje, to by bylo mrhání časem a postředky a tak vzteklý usínám. A zítra nikam nepůjdu a budu se celý den válet a chrnět a cpát se nudlema, protože tady nic jinýho nemám. Jo a ještě budu civět na televizi, i na komerční, tak zvrhlý budu.

Starší zápisky