Tak se teď jaksi jenom pořád válím, nikam nechodím, ježto mě bolí koleno, ale s tím budu muset skončit, nebo ze mě zase bude špekoun, dokonce jsem se dopustil takové zvrácenosti, že jsem si odpoledne uvařil obrovské množství rýže, a já jsem si s ní panečku pohrál, výtečná byla, taková obrovská mísa a já jsem celý večer ležel u televize, komerční, civěl na Kurvahošigutntag a hlavně na Barbara Conana, to je kultovní film, Arnold je tam ještě mladej, a ty hlavy jak tam padají a krev stříká, to je žrádlo, teda ta rýže. Takové já propadám dekadenci. Jo a ještě jsme byli se Shamim v hospodě a pili jsme pivo a vůbec jsme tak rebelovali, tedy spíše on, já nemám proti čemu, já se teď mám jak prase v žitě, a strašlivě jsme se opili, skončili jsme v Padowci, Shami tam týral džuboks (čti jukebox) a nasypal do něj strašné množství peněz a pouštěl zvrácené písně, jako třeba Brichtu. Pak se tam objevili dva týpci, jeden z nich měl takovej óbrovskej, ale óbrovskej batoh, a to fakt nepřeháním, ten batoh byl fakt ÓBROVSKEJ, a Shami se ho zeptal, jak že je ten batoh óbrovskej a dozvěděl se, že 150 litrů. Tak to si myslím, že s takovým batohem je slušný turistický výkon jenom dojít na šalinu, a šplhat s tím po kopcích, to si vůbec neumím představit.

Včera jsem šel s Gomézem na pivo. Napřed mu trvalo asi hodinu, než se vymanil z vykořisťovatelova područí, během kterého času jsem postával na zastávce na Pionýrské, abych spatřil ženštinu v turistickém oděvu a botách Reginetta Ontario, což mě rozzuřilo. Pak se dostavil, oděn v krásné černé brýle (i jiné části oděvu měl, samozřejmě), a tvářil se velmi nerudně, když jsem jej halasně zdravi zvoláním "Dobrý den, pane inženýre, vy máte ale krásné brýle!" Divnej patron. Zapadli jsme k drakovi, kde vrchní brzy pochopil, že se nemá ptát, jestli si dáme ještě pivo, ale je jeho povinností hbitě nosit další kusy. I nosil hbitě, a vedli jsme vysoce intelektuální hovory, jako např. co je to mrna, to by mohli vědet genetici. A pak tam Gomézs zlákal slečnu, telefonicky ji tam přivábil, a ta věděla co je to dratev, nebo tak něco z téhle série, a tím si u mě velmi šplhla, a pak se Gomézs rozjel a začal objednávat vodky a to bylo peklo, jednu jsem tedy vypil, ale pak jsem cítil, jak mi ubývá sil, a pak nás naštěstí vyhodili, a jak jsem se dostal domů, to fakt nevím. Akorát si vybavuju, že jsem požíral sekanou, kterou jsem dostal společně s mnoha dalšími poživatinami u Evy, kde jsem si byl pro batoh, její maminka se totiž děsí mé vyhublosti a má za to že strádám, a kdykoli se tam objevím, tak jsem nakrmen a vybaven potravou na další týden dopředu, což má svá pozitiva.

Ráno jsem vstal asi v devět, a seznal, že veškeré mé plány na částečně pěší dopravu do Rájce ujsou pouhou utopií, neboť rychlík Brno-Bratislava mi kroužil mezi lebečními kostmi a nejevil ochotu zastavit, a to nebyl stav, ve kterém bych mohl zdolávat kilometry. Takže jsem zavolal Lulu, že s nimi pojedu autem, a taky že jo. I jeli jsme autem, do Rájce, a nejeli jsme tam jen tak samoúčelně, pan zástupce se žení a slečna kolegyně vdává, a to vše zároveň, aby se stala paní zástupcovou. Přijeli jsme k budově rájeckého zámečku, já jsem trpěl jako zvíře, zahrada je tam panečku pěkná, a pak se sjeli svatebčané, hojnost kolegů, ba i bývalý kolega Skalka se objevil, po mnoha letech jsem ho viděl, ale to je drsňák, v teplákách se dostavil a tričku, které ještě já na něm pamatuju a to je nejméně tři roky, takže jsem nemusel mít trauma, že mám tričko a rifle a jsem tam jako největší trhan. A proběhl obřad, pouze synovci slečny, nyní tedy již vlastně paní kolegyně, se to celé jaksi nelíbilo, i ječel zdatně a musel být vynesen do předsálí, aby vážnost úředního aktu neutrpěla. A řekli si to svoje "Ano," prstýnky si nasadili a políbili se, a pak jim každý šel potřásat rukou, a líbat dotyčné, tedy vždy samozřejmě osobu opačného pohlaví, to je panečku živná půda pro Herpes simplex, to zase bude oparů. A pak dostal pan zástupce chomout zdobený barevnými pentlemi z krepového papíru, kouli na řetěze na nohu, od níž se ztratil klíč, a musel se vykoupit. Následovala skupinová fotografie, na které jsou všichni, snad včetně zahradníka, ale já se zchytrale schovávám za Baudyše, on je chlapisko mohutné a tak mě za ním nebude vidět, jak mám kalné oči a krhavý zrak po včerejšku. Večerní pijatyku jsem zamítl, jelikož bych umřel.

Volá mi tak v sobotu večer kolega Hanák: "Jedeme na čundr, pojedeš s náma?"
A já říkám "Jo."

Plánovací schůzka probíhala v pondělí 7. 7. 2003 na Vidličce. Přítomni byli: Hanák, Karbi, Martin, moje maličkost, a asi o hodinu později se dostavil Mazin. V tu dobu již bylo rozhodnuto, že místem, kde se celá akce odehraje, budou Chřiby, a to proto, že tam ještě nikdo z nás nebyl a že tam nejsou vysoké kopce. Zejména nás lákal nocleh na kopci zvaném Hroby, kde jsme Martinovi předpověděli smrt bleskem při bouři, která se tam strhne. Po naplánování odjezdu si k nám (částečně přilákán Martinem a mojí zmínkou o papežce Janě) přisedl podivný tvor, který o sobě tvrdil, že je architekt, jehož dílem jsou skleníky v botanické zahradě, dále že je zaměstnanec biskupské kurie (ovšem ohnivě popíral existenci nebe a pekla a dožadoval se reinkarnace) a že staví klášter v Jundrově. Nevypadal na to, spíše se jevil jako osoba vykazující příznaky terminálního stadia progresivní paralýzy, takže tady vidíte, kam vede neléčená syfilida, a proto zanechte nemístného ostychu, a jakmile se vám na pohlavních orgánech objeví něco podivného, navštivte hbitě dermatovenerologa, protože ty konce jsou pak strašný.
No a pak jsem si dal ještě osm piv a jel domů.

Olga není ženská, která s náma jela, to by se mi nelíbilo, ženská do lesa nepatří, ony pořád jen skučí, že je to daleko, a kdy už tam budem, a jestli bysme nemohli jít zpátky, Olga je název partyzánské skupiny, po jejíchž stopách jsme se vydali.
Cesta vlakem z Brna do Kroměříže s přestupem v Kojetíně probíhala bez komplikací, snad vyjma toho, že kolega Hanák vystrkoval za jízdy ruce z okna a byl mírně zmrzačen chrástem, který jsme míjeli. Z Kroměříže do Zdounek nejel vlak, nýbrž náhradní autobusová doprava, díky níž jsme se mohli kochat vyhlídkovou jízdou po obcích Kotojedy, Drahlov, a Šelešovice, což by nám vlak objíždějící tyto aglomerace po periferiích jistě nenabídl. Ve Zdounkách jsme vystoupili, našli putyku (Radegast a Pilsner Urquell) a poobědvali, slečna co nás obsluhovala se na nás tvářila jako na vrahy, a tak jsme vyrazili dál, po žluté, po cestě partyzánského oddílu Olga, po silnici do Cvrčovic, kde jsme zbloudili poprvé, ale jen trošku a vůbec to nevadilo. Za Cvrčovicemi žlutá značka odbočuje doprava kolem jakéhosi vodního toku. Pozoruhodnou shodou okolností se nám povedlo zahnout o tři sta metrů dřív a zbloudit docela dokonale, odhadovali jsme směry, azimuty a vzdálenosti, lezli jsme do kopců i z kopců, překonávali jsme prudká potoční koryta, až jsme se asi po čtyřech kilometrech vyčerpávajícího bloudění dostali na žlutou, kam bychom normálně došli tak asi za deset minut. Peklo. Po žluté jsme pokračovali na Komínské skály, kde byl u rozcestníku jakýsi čínský altánek, kde jeme se občerstvili, a Mazin vylezl nahoru na skály, ale odtama ho odehnala taková podivná partička, kterí přijeli auty a dělali nahoře oheň. Rozborem mapy jsme zjistili, že jsme 1,5 km od lokality Bunč, kde by měla být tur.ch., což v nás probudilo naději, že si dáme pivo a taky že jo. Došli jsme tam, je to taková křižovatka mnoha cest (to už jsme ale partyzánskou stezku opustili) a putyka, kde jsme si dali asi tak tři piva značky Topvar, vařené v Topolčanech, ale byla chutná. A to už jsme byli poněkud demoralizovaní, věděli jsme, že nemusíme spěchat, Karbi se měl dostavit následujícího dne dopoledne do Velehradu, což je odsud kousek, a šli jsme hledat místo na přespání, ale těžko to šlo, těžko, ty Chřiby, to je samá bučina a samá ronová rýha, rovnej plácek tam nenajdete, no nakonec, už skoro za tmy jsme cosi našli, teda rovný to bylo asi jako mořský příboj, ale nic lepšího jsme k dispozici neměli. Na lihových vařičích jsme uvařili, co se dalo, kromě Mazina, ten měl americké samoohřívací pytlíky, a ulehli ke spánku pod širákem, Karbiho obrovský stan, vážící asi sto tun, který jsem celý den vlekl, netknut ležel v listí.

V noci kole mě běhali jacísí blattoidi, asi rusci, ale ti mi nevadili, to jsou neškodná zviřátka, a chodila kol mě liška, což se mi už tak nelíbilo, chtěl jsem na ni posvítit, ale než jsem ukecal tu zatracenou baterku k vrhání fotonů, tak liška pochopila, že se stala středem mého zájmu a oděšla. Ráno mě kousal komár, a tak jsem vstal, na lihovém vařiči uvařil snídani, to bylo tak kolem půl sedmé, a po snídani jsem se opět zašil do spacáku a usnul, abych se probudil před devátou, kdy už se všichni balili a chystali k odchodu, no oni by mě tam snad nechali. Stan jsem vnutil Mazinovi a to se mi šlo lehko, pouze s mým batohem, zvícím almary.
Šli jsme po modré do Velehradu, známého poutního místa, kde na nás měl čekat v 10:40 Karbi. Prošli jsme osadou Salaš, viděli u cesty přejetou lišku, dobře jí tak potvoře, nemá kolem mě v noci chodit, zákeřně značená modrá nás nutila projít polem hrachoru a nachytat zase něco klíšťat, kterých je v Chřibech hojnost, spousty věcí se v tomto pohoří nedostává, ale klíšťat je tady všude plno, na to jsem si stěžovat nemohl, a ropuchu jsme viděli, ale to byl macek, panečku, a varoval jsem všechny před olizováním tohoto tvora, on ten bufotenin je to samý co banisterin, to je mám pocit v yagé, a je to docela vydatný delirogen. A jak jsme se tak blížili k Velehradu, tak se nám do cesty postavil kemp, a pivo, panečku, pivo tam točili, Zwettler to teda byl, ale pít se to dalo, on Karbi počká, stějně volal, že má zpoždění. Tak jsme se dvě piva dali a došli do Velehradu s malým zpožděním, a to už tam Karbi seděl a zahrádce v jakési hospodě a temně drtil mezi zuby satanistickou mantru vra-vra-vra-vro-vzor, on je ještě významnější žabovřeský satanista než Big Boss, a má i ty obřady lepší, a bylo od nás hnusné zrovna jeho táhnout do poutního místa, kde je to samej katolík a kostel s klášterem zabírá asi šedesát procent aglomerace. I dali jsme si s Karbim pivo Janáček, nebylo špatné, pojedli, nakoupili něco pečiva a vyrazili ve směru na Buchlov. To je takovej hrad, kde mají mumii, ale ne celou, ona je u kolen ulomená a tak z těch obvazů, kterýma je omotaná čouhají ty dva kolenní klouby a je to celkem eklhaft, tak jsme prohlídku hradu zamítli. Cesta vedla do kopce, pak z kopce do osady Chabaně, která je tak divně rozložená na protilehlých stranách údolí a to je vyčerpávající. Když jsme vyšplhali na protější stranu, bylo tam takové malé občerstvení a sekvojovec obrovský, údajně největší svého druhu v Evropě, a byl to panečku macek, ten strom, a psali, že v celé republice rostou akorát čtyři stromy tohoto druhu, a že jsou strašně choulostivý, a kolega Hanák se tomu posupně smál, pravil že to měli na zahradě, že to jeho otec koupil jako zakrslý smrček do skalky, a strom se po dvou letech zakrslosti rozhodl, že z něj bude sekvojovec obrovský hodný svého jména a vyrostl o deset metrů a začal jim vyvracet dům ze základů, a tak ho museli skácet, a tak smutně tedy dopadl pátý sekvojovec v republice. A u občerstvení u cesty seděl takový vousatý sešlý chlapík a popíjel zjevně již několikátého lahváče a povykoval na nás "Je tady dobře, v tom příkopu, že?" a Martin mu odpoveděl "To jo, ale my bysme tady nevydrželi sedět celý den," ale chlapík narážku nepochopil a hovořil cosi o krmení králíků, a taky že jo, dopil, koupil si ještě jednoho lahváče na cestu a zmizel v dáli.
A z Chabaní je to zase dolů do údolí a nahoru na kopec a funěli jsme všichni a kousek pod Buchlovem bylo takové moc pěkné občerstvení, Gambrinus jsme si dali a kofolu, i kávu, a pak jsme valili nahoru, ale to bylo peklo, Hanák vyrazil neuvěřitelným tempem a my ho stíhali, pak tam bylo rozcestí a takovej náhrobek či co, a tam jsem se dočetl, že je to zbytek kamenného kříže upománající na tragický skon Marie Terezie Petřvaldské z Petřvaldu, která v těchto místech spadla z koně tak nešťastně že si srazila vaz, a je pohřbena v kapli sv. Barbory, a zrovna kolem jeli jacísi jezdi na koních, i nesmlčel jsem jim tento poznatek, což je zjevně rozladilo. Těsně pod Buchlovem Hanák nevydržel tempo, které nasadil a odpadl. Později říkal něco frekvenci 180 tepů za minutu, tak to uznávám, že se musel zastavit, to s ním taky mohlo smýknout. Na kopci byl první Karbi. V občerstvení jsme si dali někdo kofolu, někdo pivo (Gambrinus)a někdo ledňáka a rokovali jsme, co dál. Bylo nám jasné, že na Hroby již nedojdeme, což mi bylo trochu líto, protože jsem ještě nikdy neviděl osobu zasaženou bleskem a docela jsem se na to těšil. Nakonec jsme se skutáleli z Buchlova do údolí, prošli se po čersvém živičném povrchu na silnici a vylezli pod Holý vrch, odkud jsme pokračovali k lokalitě Na pile, kde byl takovej dřevěnej domeček, celkem velikej, s lavicemi a stolem, a betonovou plošinou, i rozhodli jsme, že zde přespíme, a bude-li pršet, zalezeme si do onoho domečku. Oheň jsme rozdělali, Karbi, Martin a Hanák se oddali karbanu, což je špatné, protože karbanem to začíná a šibenicí končí, ale to je marné jim vykládat, a hromadně jsme se oddali popíjení vodky s banánovým Tangem, což bylo mírně řečeno pozoruhodné pití. Druhá fáze s Tangem pomerančovým byla přece jen o něco standardnější. Roztáhl jsem si karimatku, z celty vytvořil takový sofistikovaný pelech a pomalinku jsem se chystal ke spánku, když na mně káplo. Nedbal jsem toho a káplo na mně znova, a pak zase a zase a pršelo a já jsem byl sprostý, protože bylo rozhodnuto, že budeme nocležit v přístřešku, Karbi s Mazinem na stole, já, Hanák a Martin na lavicích, které měly zšíři tak asi 30 cm, a tak jsem tou celtou tu lavici obepnul, abych nespadl. Když jsme se ukládali. proběhlo po trámu jakési zvíře, a já jsem na ně posvítil a Mazin taky, on má silnější baterku, a on to plch, to je taková jakoby veverka s vypoulenejma očima, on je aktivní v noci a tak tam lezl po těch trámech a po chvíli slyšíme Martina nadávat, on ten plch spadl na něho, a já jsem ho začal ještě děsit, že je to samice, a bude v noci vyvádět mladý, a že přes něj půjde řada plšat a velmi jsme se mu smáli, jak jsme se pobavili na jeho účet. V noci však plši už nepadali a taky ani nepršelo, takže jsem si to utrpení na lavici mohl odpustit. Spalo se tam pěkně blbě.

Ráno jsme z výpovědí přítomných zjistili, že se v noci asi v nedalekém táboře odehrávala jakási noční bojová hra, byla slyšet mohutná rána, která nás všechny probudila a pak kolem objektu někdo běžel, no divný věci se děly, ještě že už nepadali ti plši.
Po snídani proběhla porada, co dál. Martin se potřeboval dostat během dne do Brna, nám už prakticky došla voda, a nakonec, poté, co jsme zavrhli variantu Stupava, jsme se usnesli, že půjdeme do Koryčan, tam se dobře najíme a Martin odtud pojede do Brna. Stan dneska nesl Karbi. Vyrazili jsme po červené, která věrná své pověsti vedla do kopce, poměrně prudkého. Za mocného funění jsme došli na Ocásek, což je nejvyšší kopec široko daleko, a kousek pod ním byla Kazatelna, do velkýho flyšovýho šutru vytesaný schody a taková plošinka a rezavý kříž tam byl, a měla tam být vyhlídka, ale stromy jsou vysoké a tak tam toho moc vidět není. Z Kazatelny vede odporné klesání k lokalitě U mísy, kde je studánka a dřevěný domeček, vystavěný podnikem Lesy ČR, což je od nich záslužné. Nabrali jsme vodu a po zelené poklidným tempem vyrazili ku Koryčanům. A jak tak jdeme, najednou je tady cedule "CIMBURK 0,5 KM" a tak jsme se já, Karbi a Hanák rozhodli, že když už tady jsme, že se tedy podíváme na zříceninu, a šli jsme, za chvíli jsme tam byli a tam byl ruch, panečku, turistický, a dvacku vstupného tam po nás chtěli, tak to jsem zamítl, tak moc mě ta ruina zase nezajímá. Karbi prosazoval, že si dáme pivo, lahvové, které tam měli v prodeji, ale přehlasovali jsme ho, že si pivo dáme až v Koryčanech. Vrátili jsme se na rozcestí, kde se Mazin zatím cpal tuňákem v tomatu, a prošla kolem nás taková podivná partička s batohy a karimatkami, a říkali nám "Ahoj" a já jsem se na ně preventivně díval nevraživě, páč se mi jaksi nelíbili. Nakonec jsme je stejně předběhli a po zelené šplhali na Vršavu, napřed teda dolů do údolí k vodě a pak nahoru, ale to bylo peklo, ten kopec neměl konce a navíc část cesty vedla takovou planinou porostlou smrkovým mlázím, kde to byla samá kopřiva a ostružina a Karbi byl tímto rostlinstvem zkrvaven a dezinfikoval se na kopci jodizolem. A z Vršavy už to byl pořád z kopce, načež jsme sešli ze zelené, což, jak jsme zjistili, bylo nakonec dobře, neboť jsme pár set metrů ušetřili.
Koryčany jsou neuvěřitelně dlouhá obec. Na náměstí jsme šli asi dva kilometry, a to už jsme skučeli hlady, a hledali hospodu. Minuli jsme jakousi podezřele vypadající krčmu, odkud na nás povykoval podivný člověk, potom zavřený penzion a na náměstí byla putyka, dříve hotel Záložna, kde jsme bohatě pojedli za levný peníz a pět Budvarů vypili, dobré to bylo. Hanák se rozhodl, že už s námi nikam nepůjde, že pojede s Martinem do Brna, a také tak učinil. Na náměstí se rozložila ta podivná partička, co nás zdravila na Cimburku, požírali konzervy a hráli na kytaru - no mně se hned od začátku nelíbili. My jsme dopili svá piva a hotovili se cestě do kopce, na Zavadilku, kde je chatová oblast a kde by mohla být nějaká horská chata nebo tak něco, prostě putyka. Jelikož jsme ale měli stále hlad, zamířili jsme do místního řeznictví kombinovaného s občerstvením, Mazin si dal gulášovou polévku, já jakýsi karbenátek (velmi chutný) a Karbi se krmil bůčkovou roládou. Dokonce nám paní za pultem vnutila asi deset deka škvarků, a to zdarma, což mě velmi překvapilo.
Poté, co jsme se nacpali uzenin, jsme vyrazili do kopce, do něhož se šlo těžko. Cestou jsme minuli jakési naftové doly, ale Džejára jsme nezahlédli. Na Zavadilce krom několika chat a nouplizáků nebylo vůbec nic, o putyce nemluvě. Po chvíli odpočinku jsme tedy vyrazili po žluté ve směru na Čeložnici, s plánem, že cestou najdeme vhodný plácek k utáboření. Na hřebeni bylo plno pěkných míst, ba i kus jehličnatého lesa tam byl, ale Karbi neustále tvrdil, že najdeme lepší. Když jsme začali scházet z hřebene, dostali jsme se do ronové rýhy a tím prakticky skončila možnost někde kultivovaně přespat. Došli jsme nad Čěložnici a po krátké poradě rozhodli, že dojdeme do Kyjova a pojedeme do Brna, čímž dojde k tomu, že budeme nocležit v pohodlí našich měkkých postelí a nikoli někde pod bukem. Vyrazili jsme tedy. Cestou se nám motala pod nohy dítka na jakési bojové hře, poněkud připomínali Hitlerjugend, ale když jsme došli k táboru, tak jsme zjistili, že se jedná o skautský oddíl Zálesáci. Z tábora jsme pokračovali kukuřičným polem přímo do vsi. Ta kromě dvou kaplí nic zajímavého nenabízí, dokonce mám pocit, že jsme ani hospodu neviděli. Ale to už nás čekalo posledních pět a půl kilometru do Kyjova. Cesta vedla pšeničným polem, v němž plevelila jiná obilnina, což zavdalo předmět sporu ohledně těchto zemědělských komodit - jaksi jsme se nedokázali shodnout, je-li onen plevel ječmen či oves. Mazin zahlédl v poli nebezpečnou šelmu - skákajícího kňoura. V těchto místech se prý vyskytuje hojně. I šli jsme polem, stále dál, a najednou pole skončilo a nastal vinohrad, kde byla lokalita Jasná hora, v nadmořské výšce asi 270 m n.m., o které Karbi prohlásil, že takhle si představuje ty správný hory, na který se nemusí šplhat. A cesta vedla dál a dál vinohradem, a najednou tam byly pozůstatky řádění skákajícho kňoura, ležely tam dvě sudokopytnaté nohy, asi ze srny, a Mazin začal mít obavy o svůj život, ale to už jsme se blíži intravillánu obce, a pak jsme se vlekli ještě asi kilometr po asfaltu a betonu konečně jsme asi o půl deváté byli u nádraží. Tam se nám povedlo zjistit, že nejbližší - a zároveň poslední - spoj do Brna jede za hodinu, usedli jsme do nádražní restaurace a dali si dva Staroprameny, přičemž Karbi začal požírat ty škvarky a Mazin si na jeden kápl tabasco z amerického armádního potravinového balíčku a vypadal, že mu ta huba upadne. I sežrali jsme škvarky, posypané americkou armádní jodizovanou solí a už se blížil odjezd, jízdenku jsme si koupili, hromadnou, ta vyjdě levněji, a motoráček přijel, a vezl nás ku Brnu. Poslali jsme Hanákovi jedovatou esemesku, ale dotyčný již zřejmě chrněl, neboť měl vypnutý telefon, a o půl jedenácté jsme byli v Brně, na hl. n., Karbi s Mazinem že půjdou ještě na pivo, ale to se mi už nechtělo a tak jsem za vydatné pomoci DPMB jel domů.
Sumárně lze říct, že jsme ty Chřiby za tři dny prokličkovali křížem krážem, a lze i říct, že je to pěkný kraj.

Babí lom a kloší křídla

Koupil jsem si mapu Okolí Brna - Svratecko. To je ta oblast nalevo od Adamova a Blanska a protože už mám Moravský kras prochozený skrznaskrz, tak jsem si řekl, co tak vyrazit na západ. A tak jsem investoval těch 79,- Kč a veden mapou jsem se rozhodl navštívit legendární lokalitu Babí lom. Vyrazil jsem poněkud neuspořádaně, třikrát jsem se vracel, přičemž jsem se zapomněl kontaminovat repelentem, takže mně cestou notně obtěžovaly především diptery, hlavně kloši, ale o tom bude jěště řeč. Na nádraží jsem potkal bývalého kolegu ze studií a družně jsme pohovořili. Pak jsem zamířil do Tesca, abych si zakoupil Duhu, tedy barvu na bavlnu, vlnu, len a viskózu, nikoli optický jev. A tak se tam proháním v oddělení drogerie a jaksi nejsem ve stavu ji najít, i ptám se prodavačky, kdeže bych něco takového nalezl, a ona pravila, že o patro výš, v železářství, což mě popudilo, že si ze mně utahuje. Ale šel jsem se tam podívat a fakt! Mezi Industrolama a Balakrylama byla Duha! Tak to by mě nenapadlo. Taktak že jsem stihl vlak do Adamova, spěšný byl, tak spěšný, že mě ani průvodčí zkontrolovat nestihla, to jsem mohl jet klidně načerno, ale mělo to jednu nevýhodu, že v rozlehlém Adamově, kde jsou dvě vlaková nádraží, stavěl tento spoj pouze na jednom a to samozřejmě tom druhém, než jsem potřeboval. Dal jsem si tedy na úvod kilometr po asfaltu, ale to už jsem znal, akorát trošku pršelo, leč jen chvilku. Poté jsem zabočil do lesa, pěkná cesta se tam tak vine, po žluté, v bučinách, na podzim, až opadá listí, to tam bude moc pěkné. A ta cesta vede do Vranova, kam jsem přišel za deště, před kterým jsem se skryl v jakémsi podivném přístřešku s jakýmsi ještě podivnějším cyklistou, kterého jsem stejně nakonec o pár km dál předběhl. Po deseti minutách přestalo pršet a já jsem jako obvykle zabloudil, ale celkem výhodně jsem tím ušetřil kousek cesty, takže jsem se ani nečílil. Putyka ve Vranově, kde jsem se minule napájel pivem, byla zavřená a asi v rekonstrukci, na stole tam ležela splachovací trubka k pisoárům a celé to vyhlíželo velmi neutěšeně. Ale stejně nenastal čas napájet se lihovinami, to počká do Lelekovic.
Pílil jsem dál, po červené, na lokalitě U jelínka je vodní nádrž, kdovíproč, a pak jsou všude malinkatý stromečky a zavlažovací zařízení a pak je tam o kus dál rozcestí, kde je past na lelky, na to se jděte podívat, takovou kravinu jsem fakt ještě neviděl. Následující stoupání vede na hřeben a tam jsem čuměl. Takový skoro kilometrový úsek po skaliskách, slepencových, to jě něco jak pískovec, akorát ty zrníčka písku jsou kusy křemene velikosti třešně až bramboru, takové slepence jsou to, šplháte po nich nahoru a dolů, ruce si do krve rozdíráte, no nádhera. Na konci hřebene je rozhledna, a vstup na ni je zdarma, což se mi líbilo. Ale na rozhledně foukal vítr, prudký vichr tam vanul a málem mi odnesl mapu a kompas, i vykašlal jsem se na orientaci a slezl do Lelekovic, kde jsem v místním hotelu pojedl a popil. A pak jsem se rozhodoval, co dál, kamže půjdu, a shnilý jsem byl, tak jsem si řekl, půjdu po červené do Mokré hory, tam je MHD, a je to údolím Ponávky, taková strouha je to, a jsou na ní chovné rybníky a na protějším břehu prvního z nich jsem viděl ondatru, statný hlodavec to byl. Po cestě tam byly takový divný věci, takový všelijak ořezaný klacky a stromy, a pak tam byla cedule, že jsou to umělecká díla, a lákala mě do hvozdu, že je jich tam víc, tak si říkám proč ne, podíváme se na umění, a byly tam taky takový ořezaný klacky, a na jednom bylo něco jako rozcestník a směrovka Ivanovice, a říkám si proč ne, tam jsem byl a je tam Globus, vééélikánskej megahypersupermarket to je a slétají se na něj důchodci z okolí šedesáti kilometrů, a jezdí tam bus MHD. Uvěřil jsem té směrovce a vyrazil houštinou kopřiv a bodláků po stezičce vyšlapané lesní zvěří, aby na mě začali usedat kloši. Kloši jsou takové divné mouchy, s drápkama na nohách, takoví robustní zavalití a mechanicky celkem odolní tvorové jsou to a živí se krví nic netušících obětí, hlavně srnců, jelenů, ale mohou i na člověku cizopasit, a proto jsem je odháněl. A mají takovou zvláštnost, že když najdou hostitele, se kterém se rozhodnou zůstat po věky věkův, tak si sami ulomí křídla, aby jim nezavazely. Jeden na mě usedl a zjevně se hotovil k hostině, což se mi nelíbilo, foukl jsem na něj, ale on těma drápkama dobře drží, tak jsem ho chytil za křídla, jako že ho zahodím, a najednou koukám, v ruce mám křídla a kloš se stále hotoví k hodům, i srazil jsem ho pěstí k zemi, čímž jsem z něj po zbytek jeho bídného cizopasného života učinil lezoucí hmyz.
Stále jsem se snažil zjistit, kde tak zhruba jsem, šel jsem po cestičce mezi zahrádkami v takové zahrádkářské kolonii a najednou je přede mnou branka, omotaná ostnatým drátem, to mně vyděsilo, ale nebyla zamčená a vedla na takovou divnou silnici, která vedla k přejezdu přes dálnici, kde jsem se zorientoval a došel ke Globusu, kde do autobusu krom mě a hejna důchodců nastoupili i čtyři pankáči, já je moc nemusím, oni sice mají rádi zviřátka a tak, ale docela páchnou, a tak jsem byl rád, když jsem v Krpoli vystoupil a jel domů.

Zebin vymyslel, že bysme mohli jet na Rusavu, na chatu, a proč taky né, je léto, doba dovolených, a to se člověk má válet a popíjet lihové nápoje, aby si odpočinul, zotavil se a těšil se do další práce, a tak jme se teda rozhodli, že jo. Jel jsem tedy ve středu večer do Přerova, a s Johannem jsme šli na pivo, ke Kormoránovi, ale bylo odporné, bublin v něm bylo jen což, pít se to nedalo, ač to byla síla chuti, tak jsme zapadli na Černou Horu, tam ta desítka taky za moc nestála, tak jsme si dali dva Kvasary, to jsou čtrnáctky a to je panečku nářez. I dohodli jsme potřebné a šli domů, a jak jsem tak listoval těmi třiceti šesti programy, které mají rodičové ve své televizi, tak tam byla Rudá Sonja, no a to jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít a zplenil jsem přitom rodičům lednici, takže budou hladovět.

Celý den jsem se tak poflakoval po Přerově, to město se za těch deset let, co tam nebydlím výrazně proměnilo, tak jsem mnohdy civěl. A nakoupil jsem potraviny a limetkový River, abychom netrpěli hladem a žízní, a když se Johann vrátil z práce, tak se stavil domů pro batoh a šli jsme na hl. n., tedy vlakové, a cestou jsme se stavili na Komuně, kde jsme si dali Zubra 10°. Do vlaku jme si koupili lahváče, a vlak měl zpoždění, značné, i na České dráhy to bylo dost, ale jel jakýsi jiný, rychlík to byl, akorát jsme nevěděli, zastaví-li v Hulíně, ale zastavil. A tam jsme přesedli, otevřeli lahváče a vypili ho, abychom v Hlinsku p. H. přesedli na bus a dojeli na Rusavu, a zapadli do Obecního domu, kde jsme pili Plzeň.
Ale cesta dlouhá nás ještě čeká, 2200 m ke Kůlu, kde je Zubr 11°, a paní vedoucí nás již z dálky vítala, a pili jsme mnoho Zubrů, abychom měli sílu na závěrečný finiš, a na ráno jsme si koupili lahváče.
Když jsme vylezli k chatě, byla již tma tmoucí, při odemykání jsme svítili zapalovačem a kupodivu se nám tam nikdo nenaboural, a BYLO TAM STRAŠNĚ MOC UKLIZENO !!!, což asi spáchal mladý muž B, potažmo jeho žena, to se nám nelíbilo, ale za chvíli tam stejně byl obvyklý bordel a cítili jsme se tam jako doma. A pili jsme ginová tonika Beefeater & River limetkový a bylo to fajn.

Pršelo. Od rána. Tak jsme si dali lahváče a šli pro další na Jestřabí. Tam jsme zjistili, že točí Zlatého bažanta 12°, tak jsme si ho dali a s myšlenkou, že v hospodě neprší, pokračovali k restauraci U Hradilů, kde teče Budvar 12°. Následoval jako již tradičně Obecní dům s Gambrinusem 10°, kde jsme i pojedli chutnou krmi a vyrazili ve směru na Ráztoku, kde jsme pili jak Plzeň, tak i Gambrinus 10°. Večerní soumrak nás zastihl u Kůlu, Zubr 11° byl velmi chutný a zpříjemňoval čekání na Zebina, který slíbil přijet v pět, pak v šest, a nakonec i s Luckou přijeli o čtvrt na devět, a neměli spacáky, takže jsem musel využít přítomnosti logistické základny v Brusném a jeli jsme tam se Zebinem, varoval jsem ho, ať jede pomalu, nebo mu pobliju auto, a spacáky, teda spíš takové deky na zip jsem našel a jeli jsme zase ke Kůlu, dali jsme si ještě jedno a dílem jeli, dílem šli, na chatu, kde jsme udělali oheň, protože už nepršelo, a vypili basu lahváčů. Lucka se ožrala prakticky do němoty, Zebin ji musel namanipulovat do postele, to ona už ani neartikulovala a motorika taky nestála za nic, a to stihla těsně po desáté, to nám dosažení podobného stavu trvalo mnohem déle a za zpěvu sovětských písní jsme uléhali kolem druhé hodiny ranní.

Ráno nám samozřejmě bylo blbě a šli jsme na Hostýn, kopec odporný to byl a mnoho změn se událo za těch pět let, co jsem tam šel naposledy, Veverkovu studánku jsem ani najít nemohl, což není divu, neboť vlivem sucha v ní stejně nebyla voda. Na Skalném jsme si polozili po skalách a na Hostýně v restauraci Ovčárna dali vyprošťováka, Kozel 10° to byl a bylo ho zapotřebí. Lucinka správně našla na křížové cestě Harrisona Forda a pak jsme šli zpátky, na Obecním domě jsme bohatě pojedli a Gambrinusem 10° se napojili, na Čecheru si Krušovice 10° dali a večer jsme opékali špekáčky a pili lahváče, které Zebin s Lucinkou vyžebrali na Jestřabí.

A jeli jsme domů a žádné pivo jsme už nepili.

Kloši jsou takové divné mouchy, mají takové drápky a pevně se drží na kůži. Žijí v lese a je jich tam moc. Na cestě z Blanska do Tišnova (cca 25 km) jsem vlastně nikoho jiného nepotkal, pořád po mně lezli, některým se na mně zalíbilo natolik, že si ulomili křídla, a to už jsem začínal být mírně hysterický, ono když po vás najednou leze šest až deset klošů a olamují si křídla a vy je nestíháte sundávat, protože přilétají další, tak takovém případě vám nezbyde než pelášit pekelným tempem a tak jsem v tom Tišnově byl strašně rychle, a v hospodě jsem ze sebe očesal ještě tři poslední kloše, měl jsem chuť si stěžovat, co že je to za zahmyzený podnik, ale nestěžoval jsem si, já jsem takový nekonfliktní typ.

V pátek přijel Johann a samozřejmě jsme se zase podnapili, to už je taková prokletá tradice. V sobotu jsme dojeli do Tišnova, tam je takovej velikej kopec, Květnice se to jmenuje a je tam rezervace a vyhlídka, kde bzučel sršeň, tak jsem raději nevyhlížel, sršňů já se bojím, to je pakáž nebezpečná, a co teprve na podzim, až se ožerou, to bude teprve zle. V Lomničce jsme si dali dvě piva, v Šerkovicích nebylo vůbec nic zajímavého, v Lomnici (pozoruhodně rozsáhlá obec se sochou krále Gambrina v průčelí rohového domu na náměstí) jsme cosi pojedli a vyrazili po stezce Járy Cimrmana na kopec Sýkoř, který jsme v rámci tréninku na Kérkonoše vydupali pekelným tempem, a tam byly ty plahočiny, a nahoře byla busta Járy Cimrmana, s vázankou a vypadal tam chudák tak dost divně. A pak jsme slezli do Skorotic (nebo Skorotice - kdo ví, jakýho je to rodu, stejně to vypadá jak název nějaké hodně ošklivé choroby) a z tama to měl být už jen kousek po modré korytem vrásy do Nedvědice, no po modré to bylo, ale korytem nikoliv, přes vrchol Nedvědické hory nás značiči KČT táhli, to by mi nevadilo, ale pekelně zarostlý ten terén byl, zelený peklo, pár tun Agent Orange by to chtělo, no sprostý jsem byl velmi. Z Nedvědice je vidět na Pernštej, ale akorát z nádraží. A celou cestu tam všude byli kloši, ale né tolik.

O Veverské Bitýšce vím akorát to, že je tam pěkná hospoda, působí tam ochotnické divadlo Prkno a dá se odtud jít kolem prýglu. Koneckonců proč ne. Samozřejmostí (s Johannem to už jinak nejde) byla dvě ranní piva a pak jsme vyrazili a bylo to zajímavé, skaliska tam byla a voda v přehradě zelená, no fujtajbl sinice ble ble ble, tam bych nevlezl. A taková cestička uzounká, mezi skalisky, do srázu zaříznutá, a vždycky proti nám jel zdatný cyklista, dupal si to po těch skalách a spokojený byl, a po chvíli ho následovala méně zdatná cyklistka, ta spokojená nebyla, tvářila se morózně a drtila mezi zuby kletby, jak to ten cyklista schytá, že jí slíbil příjemnou odpolední vyjížďku a co že je tohle, no tak to nejmíň týden nebude vařit a na sex může cyklista taky zapomenout, i bavili jsme se tím velmi.

Tak jsem se s Pavlou domluvil, že půjdeme společně venčit psíka, a to v obci Neslovice, kde Pavla bydlí. Tak jsem si řekl, že si projdu Bobravu, když už se tam sápu, no to byl ale pěkně debilní nápad. Ve Střelicích jsem samozřejmě vystoupil o zastávku dřív, to už je jaksi taková tradice, tak jsem to měl o kiláček dál, a ještě jsem si řekl, že si udělám takovej oblouček na sever, ale nic zajímavého, jen takové bučiny tam byly. A jak jsem vylezl na hřeben (no - to je možná přehnaný výraz), tak se do mě pustily muchničky, to jsou takové malé mušky, co strašně koušou a můžou i boreliózu přenášet, a mně samozřejmě včera došel repelent, že. Tak jsem deset kilometrů až do Tetčic mával rukama jako šílenec, ještě že mě nikdo nepotkal. A za Tetčicemi už jsem vstoupil do CHKO nebo co to je, ta Bobrava, a tam se k muchničkám přidala hovada, bzikavek nepočítaně a i dva ovády hovězí jsem mapou utloukl, a ti teda koušou teda jak sviňa. A pak jsem konečně Bobravu opustil, a ruce mě bolely ještě tři dny. A šel jsem po silnici, a šel a šel a byla tam boží muka, kde měla být barokní socha Jana Nepomuckého, ale nebyla tam. A pak jsem konečně došel do Neslovic, Pavla mi pivo přinesla, plechovkový Velvet, takový luxus, panečku a když jsem se poněkud vzpamatoval, tak jsme šli venčit pejska, André se jmenuje, a Pavla tvrdila, že bude polehávat, tak jsem se na to těšil, ale on nepolehával. Tak snad příště. A ve vlaku z Tetčic mě evangelizoval jakýsi asi sedmdesátiletý Adventista sedmého dne, což bylo děsné.

Starší zápisky