Pravila Pavla: "Pojedeš na vodu?"
Pravil jsem já:"Jo."
A tak jsem teda jel.

Voda je zajímavá akce. Jedete večer autem přes půl republiky, až dojedete do Českého Krumlova. Postavíte stan (již potmě), a začnete se napájet pivem a rumem, abyste se zbavili strachu z vody, které já se bojím, jak je jí víc než deset litrů pohromadě, tak z ní mám respekt, já jsem skoro neplavec, ve třetí třídě jsem tu želvičku dostal z milosti, když jsme uplaval pouhých devět metrů místo desíti a teď mám jet na lodi. A to v zadu, kde je na mě naložena odpovědnost za stabilitu plavidla, jeho řízení a bezpečnost posádky, kteru tvořila Pavla jako tzv. háček, což znamená, že seděla v předu, pádlovala a "četla vodu," čili mi říkala, kde je šutr a kam mám odbočit, což já jsem povětšinou nestíhal či stíhal jen tak tak. Leč popořadě.
Tématem letošní vody byla Afrika. Já jsem vzhledem ke konci školního roku neměl čas zabývat se rekvizitami v africkém stylu, a když jsme vyjížděli z Neslovic, popadl jsem u dveří ležícího tygra, tedy tygra plyšového, který se používá jako těsnění v zimě ke dveřím či k oknu, a doufal jsem, že nikdo z účastníků akce neví, že tygr v Africe nežije. No a toho tygra jsem si v sobotu ráno uvázal jako šerpu, ještě dlužno dodat, že tygr již nemá oči ani vousy, o které je připravil amerikánský slukař André Gozo Moucha Pryč. A s tím tygrem přes rameno a pirátským šátkem jsem vyrazil spolu dalšími čtyřiceti účastníky akce do autobusu, který nás odvezl do Vyššího Brodu, kde na nás již čekaly lodě. V lodích byly barely, údajně vodotěsné, dále byla k dispozici pádla a oranžové vesty vycpané polystyrenem, které měly zamezit utonutí, a opravdu se jim to dařilo, jak jsem si měl později ověřit. Lodi jsme snesli k vodě, já jsem poručil duši Bohu (cestou jsem ještě prosil o přízeň bílou paní Perchtu Rožmberskou a Jana Nepomuckého) a usedl do lodě. Nutno konstatovat, že při jízdě autem nebo pěší chůzi zažívám mnohem stabilnější pocity, ale než jsem se stihl rozkoukat, byl tu první jez, kdy bylo loď nutno snést po řasami porostlými kameny, a tam jsem si jen zázrakem nerozbil hubu. O pár set metrů dál byl další jez, se šlajsnou, to je takové to koryto pro vodáky, kudy mohou projet, a toho jsem se bál, z toho jsem měl strach, tak jsme jako soumaři tu loď přenášeli, abychom še převrátili při nastupování. Tam jsem vestu ocenil. Když se nám povedlo nasednout a vyplout, probíhala cesta již celkem klidně, až do Rožmerku. Tam jsme zapadli do hospody, oddali se požívání oběda, který byl chutný, pouze logistika v lokále poněkud vázla, když si něco objednáte třikrát, pak to ještě dvakrát urgujete a ani po čtyřiceti minutách objednaná komodita nedorazí, tak to vás rozladí, zejména jedná-li se o pivo. V průběhu oběda se přes Rožmberk přehnala strašná bouře, a ač jsem byl celý mokrý, byl jsem rád, že sedím v hospodě, neboť v lodi bych byl ještě mnohem mokřejší. Z Rožmberka jsme pokračovali dál, děly se oblíbené vodácké radovánky, jako průjezd jezem, a zjistil jsem, že to celkem jde, spojování lodí do celku (tzv. soulodění), popíjení lihovin a poté, co došly, i žebrání lihovin od kolemplujících vodáků, které bylo kupodivu úspěšné. Po třiceti kilometrech pádlování už jsem toho začínal mít dost. Byla mi zima, mokro, a energetickou rezervu Corny jsem ráno samozřejmě zapomněl v kempu. Takže se pomalinku dostavoval pokles hladiny cukru v krvi a byl jsem morózní a nevrlý, i přistáli jsme u jakési hospůdky, dal jsem si dvě piva, tatranku a kus chleba, a seděl jsem na slunci, i mokré boty jsem sundal, a bylo mi po chvíli poněkud líp. No a pak jsme nasedli do lodi, čekal nás poslední úsek korunovaný jezem u papírny, kde ta voda pěkne vařila, ale já jsem už byl tak utahaný, že mi bylo jedno, utonu-li či nikoliv, a tak jsem tu loď nechal plout jak se jí zlíbí a kupodivu jsme se neutopili. A pak už to bylo jen kousek do kempu, tam jsme vytáhli loď, a já se šel převléknout do suchých kalhot, o kterých jsem snil cestou celé hodiny. Večer jeme vyrazili do města, ale jak jsem byl unavený, tak jsem si ho a ni nevychutnal, to jsem si nechal na zítřek.

Ráno jsme vstali, posnídali, složili stan, ošetřili plochy na kůži spálené sluncem a již jako suchozemské krysy jsme se šli podívat, jak si zbytek výpravy (v počtu asu 14 plavidel) poradí s pověstným krumlovským jezem. Tomáš nás dovedl do hospůdky, která má zahrádku přímo u jezu, takže se můžete kochat jekotem tonocích a pohledem na ně, aniž se zvednete od piva, a to je dobré. Cestou jsem si fotil Jana Nepomuckého, po zemi jsem se při tom plazil, po vozovce, abych ho dostal do záběru, a Pavla se tvářila, že mě nezná, a to se jí nedivím. Poté, co řekoplavci absolvovali jez, kdy šly ke dnu asi pouze tři lodě (no já bych tam šel ke dnu určitě, to bylo strašný...) jsme se dostavili k restauraci Na Ostrově, která byla u vody, naproti skalnímu masívu obestavěnému historickou stavbou, a ta restaurace měla ozobanou omítku asi do výše dvou metrů, ale to nebylo to nejpodstatnější, nejpodstatnější bylo, že když tam vodní část výpravy dorazila, pravda, byli poněkud ovlhlí, tomu se v lodi nevyhnete, a měli v úmyslu v lokále pojíst, začal si putykář otevírat hubu, jako že je to česká pakáž, že to nemá peníze a ať to tam neleze, že tam Čechy nechce a že tam chce Němce, a to upozorňuju, že tam pivo stálo pětatřicet a ceny jídla tomu odpovídaly, no tak při takovém přístupu samozřejmě nikdo na jídlo v tomto lokále ani nepomyslel, při placení si nechali všichni vrátit celou částku přesně a mnozí se s ním ještě pohádali, s debilem. Takže jestli pojedete do Českého Krumlova, zdaleka se tomuto lokálu vyhněte, protože dotyčný kořalečník tam o vás nestojí, on chce Němce.
Proběhl tedy přesun do lokálu U dvou Marií a sousedící vegetariánské hospody, kde měli výtečné nudle, akorát když jsem si objednal malé černé pivo, dostal jsem velké světlé. Hm. A to už se naše účast na akci blížila konci, rozloučili jsme se s mnohými přítomnými a nasedli do auta a jeli do Brna, kde jsem se musel připravit na zítřejší odjezd do Osoblahy.

Osoblažsko je takový Bohem zapomenutý kraj, skoro úplně v Polsku, ale dřív tam byly Sudety a je to na tom kraji patrné. Navíc se v tom kraji narodila moje prababička Berta, rozená Reichlová, která se nikdy česky pořádně nenaučila a mě naučila v mých pěti letech první německé slovo, když si při spatření babočky admirála nemohla vzpomenout, jak se česky řekne motýl a neustále mi vnucovala termín šmetrlink. Později, když jsem se německy učil, zjistil jsem že termín Schmetterling opravdu existuje a že jsem se tedy již v raném dětství naučil první německé slovíčko.

Roman se rozhodl, že pojedme do Osoblahy. Já nevím, co ho tam tak táhlo, podle mě tam celkem nic zajímavého není, ale koneckonců proč ne. Tak jsme vyrazili. Jeli jsme vlakem do Olomouce, z Olomouce do Krnova a tam jsme měli dvě hodiny pauzu. Jo, pro úplnost - jeli jsme čtyři - já, Roman, Eva a Normen, což je francouzský buldoček asi pěti měsíců věku. Johann nejel, řka, že to na dva dny nemá cenu. V Krnově jsme vystoupili a rozhodli se vyrazit do centra nalézt nějaký lokál, kde se dá najíst, Natrefili jsme na jakousi Pizzerii Milano "Pod radnicí," nebo tak jaksi se to jmenovalo, a dali jsme si pivo, měl to být Budvar dvanáctka, no ale bylo to jakési bledé, mdlé, to snad byla desítka a ještě ředěná. A k jídlu jsme se též cosi dali, Roman s Evou nudle, s nimiž byli celkem nespokojeni, a já jsem si dal jakousi pizzovou specialitu, kde mělo být vepřové maso a slanina a tak, a přinesli mi takovou věc, ve které bylo maso a jakousi zeleninu, mezi níž dominovala paprika, a slaniny tam nebyl ani kousek, a celé to bylo zabalené v přeloženém pizzovém korpusu, který byl (považte !) polit tatarkou, tak to jsem viděl poprvé, polívat pizzu tatarkou. Takže do téhle putyky nechoďte. Z Krnova jsme jeli dvě zastávky do Třemešné a tam to začalo být zajímavý. Z Třemešné do Osoblahy nevede normální železnice, tam vede úzkokolejka, jediná ve správě ČD, a ty koleje jsou fakt úzké, tak poloviční oproti normálním, a nejen ty koleje, i ta lokomotiva a jeden vagón (víc jich nebylo) byly takové úzké, dokonce i poličky u oken byly úzké, tak poloviční. Tak to byl zážitek.
Rozhodli jsme dojet do Bohušova, to je předposlední zastávka, kde měl být kemp a zřícenina gotického hradu Fulštejna, a hlavně socha Jana Nepomuckého. Nepomucký byl tak 100 metrů od železnice, bohužel opačným směrem než kemp, takže jsem se na něj šel podívat sám, a byl jsem překvapen, ona ta socha (z roku 1804) byla taková jakási jiná, než ostatní Nepomučtí, těžko se to popisuje... Prostě byla ta socha jiná. Tak se na ni jeďte podívat. No a pak jsme zamířili do kempu, takový chatkový byl, a neměl správní budovu, i dostali jsme od jednoho z rekreantů číslo na paní správcovou, 776 180 929, která právě když jsem jí volal, přijela autem a stála tak 30 metrů od nás. A měli tam volnou chatku, za pětikilo na noc, a ta chatka to byl luxus, sprcha tam byla, linka kuchyňská, příbory, talíře, vařič, rychlovarná konvice a tak, a paní správcová nám neúčtovala Normena, a když jsme se zmínili, že máme spacáky a peřiny a povlečení nepotřebujeme, tak nám neúčtovala ani poplatek za povlečení, tak to pro mě byl velice příjemný zážitek. Po ubytování jsme navštívili místní hospodu, jedinou, kde bylo plno, ale vyčíhal jsem odchod tří místních asociálů a zabral operativně jejich stůl, i pili jsme pivo, chutné, Staropramen to byl, ale vzhledem k lokalitě, kde je značná nezaměstnanost bych čekal poněkud nižší cenu než 13,50. Inu což, monopol. V průběhu večera se odehrála děsná bouře, a to jsme byli rádi, panečku, že jsme nemístně nešetřili, ale bydlíme v chatce, protože můj nový stan koupený v akci v Tesku společně s dvěma spacáky za 500,- Kč by asi měl potíže.

Druhý den jsme vstali, popadli Normena a vyrazili na Fulštejn, což je takový zřícený hrad z 13. století a létali tam běloskvrnáči pampeliškoví, to jsou takoví malební motýlci, a to bylo dobré. Z Fulštejna jsme vyrazili na Osoblahu a počasí se začalo kazit, mrholilo čím dál víc a my doufali v nějaký pěkný lokál v Osoblaze, kde se najíme, též jsem pronesl hypotézu, že by tam třeba mohli mít pivovar a vařit místní pivo, Osoblavar, ale nic takového tam nebylo. Vyfotil jsem se s Normenem u jakéhosi děla u památníku osvobození (Osoblaha byla osvobozena jako první obec na území ČR, v průběhu bojů byla z 90% zničena a zbyla pouze litinová empírová kašna na náměstí, židovský hřbitov a kus opevnění), pak jsme poměrně zbytečně hledali hospodu, kde by se dalo najíst, a to už pršelo docela nepříjemně, načež jsme došli k hospodě na koupališti, kde jsme se dozvěděli, že je otevřeno, že se tam i vaří, ale majitel že právě odjel na oběd, což nás překvapilo. Vydali jsme se tedy k místnímu nádraží (úzkokolejnému) a rozhodli, že pojedeme do Slezských Rudoltic, kde jsou dvě hospody a zámecká vinárna, a kteréžto obci bylo přezdíváno Slezské Versailles. Dojeli jsme do Rudoltic za vydatného deště, došli od trati asi půl kilometru do obce a usedli v hospodě, kde samozřejmě nevařili, a navíc jsme se tam dozvěděli, že v celé obci se nikde nevaří. Což celkem zdařile ilustrovalo, jak je to chudý region, tam lidi nemají prachy na to, aby pojídali po hospodách, a turistika tam není, zámek je uzavřen a chátrá. I poseděli jsme dvě hodiny v hospodě, pojedli něco česnekových čipsů a vrátili se vlakem do Bohušova. Tam jsme uvařili nudle, dvě hodiny pospali a vyrazili - jak jinak - na pivo. Tam jsme zjistili, že v širokém okolí je to nejlépe zásobená hospoda, protože tam měli aspoň utopence a klobásu a korbáčiky, což jsme vše pojídali. Normen spal. Normen má v oblibě hospody, mu strašně chutná pivní pěna a vždy v hospodě trochu dostane a olizuje se až za ušima, takový je to opilec.

Další den už jsme se rozhodli, že tady fakt není nic víc k vidění, sedli jsme na vlak a vzhledem k Normenově vyčerpání jsme vynechali odvážný plán pěšího přesunu z Liptaně do Třemešné, kdy jsme měli vidět bludný balvan, ale né nějaký malý kamínek, balvan největší na našem území, to musí být šutr jak čtyřpatrovej barák, tak ten jsem neviděl, takže jestli tam někdo pojedete, dejte mi vědět, jak vypadá. No a jeli jsme tedy do Krnova, což je strašně pěkné město, jsou tam krásné měšťanské domy, asi pět kostelů, z nichž jeden se tváří goticky, ale Eva pravila, že se jí ten materiál zdá nějak moc zachovalý, a vskutku, kostel je z roku 1904, tak to asi moc gotika nebude. Jinak všude v okolí je spousta pozdně barokních kostelů, to byla takoví doba, kdy se ty kostely stavěly, a ze sedmdesátých let minulého století je tam spousta jednotných zemědělských družstev, inu každá doba se podepíše jinak. Ale zpět do Krnova. Krnov je město nádherné, ale najíst se tam někde je docela problém, na náměstí je bufet, ale fakt takový klasicky socialistický bufet, tak to se mi nelíbilo, pak je tam jakási drahá řecká restaurace, kde jsme nakonec pojedli, a jinak nic, až na nádraží nádražka, a to je klasická nádražka s klasickými nádražními jídly. Jo a v celém Krnově nejsou veřejné záchodky, a to považuji za hanebné, to by v takovém městě mít měli. Takže poté, co jsme pojedli v řecké restauraci, vydali jsme se pomalu k nádraží, je tam taková hospůdka, kde se slézají po práci nádražní dělnící a asociálové, má zajímavou otvíračku - od šesti od rána do osmi do večera, a tam jsme pili pivo a klábosili až do odjezdu vlaku, kdy Roman s Evou a Normenem jeli do Ostravy a já do Brna. A když jsem přijel do Brna, tak jsem šel spát.

Volal mi Martin: "Jedeme na čundr, pojedeš?"
I pravil jsem: "Jo."
A tak jsem teda jel.

Strategická porada proběhla v úterý o půl sedmé v restauraci K Rudolfskému návrší. Já, jelikož jsem tam měl jakési vyřizování již odpoledne, jsem tam vyčkával příchodu ostatních zúčastněných a měl pár piv náskok. Postupně se dostavili Karbi, Martin, Mazin a Klára; Hanák, ježto byl v práci v hlavním městě matce měst, měl se připojit až pozítří. Karbi rozhodl, že se pojede posázaví, neboť již koupil mapu, což jsme uznali jako argument a s navrženou trasou souhlasili. O zpestření večera se zasloužil ještě subadultní exemplář ježka západního (Erinaceus europaeus), nejprve se prohánějící mezi hosty na zahrádce, načež se v průběhu zavírání lokálu vloudil dovnitř, do interiéru restaurace, kde již byly zdviženy židle, což my, zkušení pijani, nazýváme termínem "na ježka." Dotyčný ježek byl tedy na ježka, což je pozoruhodné, ale jak mi potvrdil Hanák, x^x není žádná pojmenovaná funkce, a tak si ten tupý hmyzožravec mohl ušetřit námahu.

Ráno jsme se měli sejít v 10:10 na hlavním nádraží, protože vlak ve směru na Prahu, který nás měl dovézt do Světlé nad Sázavou, jede v 10:25 a nepočká. 10:10 jsem byl na nádraží já. 10:15 se dostavila Klára. Pak se strašně dlouho nic nejelo, což bylo špatné, jelikož jsem hodlal zakoupit skupinovou jízdenku, která v přepočtu na jednotlivce vyjde mnohem levněji než plné, či dokonce i zákaznické jízdné. Ovšem když nevíte, kolik bude členů skupiny, je to potíž. 10:21 se dostavili Martin, Karbi a Mazin. Martin proto, že zaspal, a Mazin proto, že si od Karbiho posílal mail, a Karbi proto, že dohlížel na Mazina posílajícího mail. Vběhl jsem k pokladně, zakoupil skupinovou jízdenku a poklusem jsme se vydali na čtvrté nástupiště, odkud jel vlak. Já to fakt nemám rád, takové zbytečné stresování, nicméně nakonec jsme to stihli a vlak nás unášel směrem k Sázavě.

Ve Světlé nad Sázavou jsme vystoupili a jali se hledat lokál, kde bycho něco pojedli. U řeky mě zaujala cedule následujícího znění:

NA CELÉM ÚSEKU ZÁKAZ RYBOLOVU. CHRO.

To CHRO mělo nejspíš znamenat chráněnou oblast, ale znělo to celé jaksi vepřově. Na náměstí jsme nalezli pěknou hospodu, nějak jako bar Max nebo Maxim se to jmenovalo, jídlo tam bylo výtečné, v obrovských porcích, a pivo tam točili havlíčkobrodské, Rebel, jedenáctku do 0,4 l nádob a desítku (s názvem Tudor) do normálních půllitrů, dobré bylo, a za nejlepší považuji, že když si dáte jídlo, tak vám dají kafe zdarma. Tak to je bomba, tam si zajděte.
A tím skončilo povalování, Mazin měl sice takové zvrácené nápady, jako dojít toho dne ještě do Humpolce, ale Karbi tvrdil, že v lesích nad Světlou nad Sázavou jsou lomy, zatopené lomy, celé přehršle lomů, že tam byl na táboře a že to tam zná, a mapa jeho slova potvrzovala a tak jsme mu bláhově věřili. A že prý není lepšího noclehu, než u lomu, zatopeného, kterých jsou tam přehršle, dle mapy 26. Vyrazili jsme tedy po značce, jaké, to už nevím, snad červené či žluté, to jsem nesledoval, cestou jsme viděli velice pěknou sošku Jana Nepomuckého, ze dřeva vyřezanou a v kolorovanou emaily a v takové kukani vystavenou, no zajímavé to bylo. Během cesty se Mazin vyznačoval tím, že několikrát zabloudil, ale každý kilometr to nebylo, to spíš tak každý druhý. Prošli jsme okolo jakési hospody, kde byla otevírací doba "podle potřeby," a jelikož majitelé zřejmě nepocítili potřebu podnik otevřít, byli jsme uchráněni dalšího opilství. V následující obci Radostovice už hospoda nebyla vůbec. A pak už lesy, hvozdy temné jako sama noc, no tak dobře, normální les smíšený to byl, a tam jsme odpočívali u jakéhosi zajímavého objektu, polorozpadlého, ale se známkami údržby, to tam asi skauti nechávají regulovaně chátrat. A tam po Martinovi lezl křís, sítinovka zelená (Cicadella viridis), leč Martin jím nebyl nadšen, vůbec se mu nelíbila, on je k takovým živočichům vlažný až rezervovaný, inu sociolog. Po několika dalších kilometrech se cesta začala svažovat a pořád nikde žádné lomy. Klára objevila borůvky a po chvíli jejich konzumace začala vypadat, že se dusí, tak měla promodralé rty, inu antokyany, to je svinstvo. Nakonec, po delším pátrání a bloudění, Karbi s Mazinem (a to každý samostatně) lom nalezli, byl žulový a zatopený. Kolem lomu byl neskutečný binec, tam se asi zpíjí místní omladina, nedosahující dosud věku potřebného ke zpíjení se v restauračních zařízeních. Mazin se na břehu lomu chvíli cachtal, Karbi objevil kus dál další lom, mnohem menší, s místní omladinou a rotvailerem, který naň zaútočil, to byl nervák, panečku, ještě že si ho majitelé odvolali zpět a ještě že jsem to neviděl, to bych se strachy třásl celou noc. Která se pomaličku blížila, a protože Karbi našel i takovou loučku s ohništěm, takové jakési tábořiště, uvelebili jsme se na tomto místě. Mazin odmítal stavět stany, on je drsňák, stany jsou zbytečné, nicméně byl přehlasován, tedy spíše přesvědčen Martinem, s nímž stan sdílel. Karbi s Klárou postavili hexagon pro tři osoby a já jsem s obavami očekával, jak se v případném dešti zachová můj velelevný stan Lamberto Monodome 145. Rozdělali jsme oheň, smíchali fernet, který dotáhl Mazin s tonikem a u praskajícího ohýnku popíjeli barovák a tlachali a tlachali, než jsme vše vypili. Pak jsme šli spát. Kolem třetí hodiny ranní (tvrdí Mazin) začalo pršet. Je fakt, že stan v nominální hodnotě 200,- Kč asi není dělaný do deště, leč povedlo se mi přežít v něm noc bez rozsáhlejšího navlhnutí. Spíše jsem považoval za problém řadu čtyř borových šištic, které mi přes noc vyrostly pod stanem, a to přesně v úrovni křížové kosti. Když jsem šel spát, ty šišky tam určitě nebyly.

Ráno již nepršelo, pouze ze stromů padala voda a bylo tak jaksi pod mrakem, vstali jsme po desáté a Karbi nadával, protože v jeho drahém hexagonálním stanu mu promokl batoh se všemi oděvy. Do Lipnice jsme to měli asi kilometr a tak jsme se celkem ani nezdržovali snídaní, sbalili stany nasáklé vodou a vyrazili směrem do Lipnice. Lipnice nad Sázavou je město, kde se narodil, žil, zemřel a je pohřbený Jaroslav Hašek, známý pražský výtržník a kraválista, který napsal Švejka. Před místním hradem má Hašek bustu, ale je to celé jaksi pochybené, je tam jakýsi pohublý, v ruce drží jakýsi svitek papíru a vůbec spíš vypadá jak Puškin, a hlavně nedrží pivo, což je hanebné. Co je ale pěkné, je hospoda Česká koruna, kde tento literát bydlel, jedl, pil a hodoval, a psal a diktoval i část svého stěžejního románu. A tak jsme tam zapadli, a jedli, pili a hodovali, a vyčkávali Hanákova příjezdu. Ten když přijel, něco po třetí hodině, zamířil prozíravě rovnou k onomu lokálu, kde nás po telefonickém ujištění, že tam skutečně jsme, nalezl. Opustili jsme tedy pohostinství, v místním obchůdku zakoupili dostatek vody, rumu a koly pro přežití a vyrazili po žluté ve směru k Wolkerovu památníku. Jiří Wolker byl básník, jenž miloval svět, jak alespoň uvádí na svém náhrobku, a v roce 1916 zde v lesích tábořil, pročež místní skauti pvažují toto místo za posvátné a za úplňku zde provádí magické obřady nebo tak něco, jak bylo napsáno na té ceduli. Pro nás je to místo památné tím, že Klára vyrazila dopředu, aby měla náskok, ona má ty nožičky o cosi kratší než my, a navíc je stále v rekonvcalescenci po zlomenině kotníku, a tak šla a šla a samozřejmě odbočku značky z cesty nezaregistrovala a když jsme došli k památníku a Klára tam nebyla, Hanák jí volal, po chvíli přišla a my jsme si z ní tropili posměšky. U památníku po mně lezl listohlod zlatozelený (Phyllobius argentatus), ukazoval jsem ho Martinovi, ale on pro takové věci nemá moc pochopení. Od památníku jsme šli dál, a to už jsem se celkem trápil, jednak jsem měl odřené paty, bolelo mě koleno a začal se ozývat i levý kotník, už jsem asi starý na takové akce, bylo to pořád do kopce, na který jsme nakonec vylezli, jmenoval se Čejovický kopec a na vrcholku byl takový plácek s ohništěm a triangulačním bodem, a kolem ohniště byly jen takové šutry, na těch se zase moc dobře sedět nedalo. Poučeni zkušenostmi ze včerejška jsme postavili stany, povečeřeli, rozdělali oheň a začalo pršet. My jsme začali nadávat, a to už i i celkem sprostě. Snad se toho počasí zaleklo, pršet přestalo a do rána snad už ani nezačalo. K ohni jsem si na sezení donesl kus klády, ležící pod kopcem, Hanák mě v tom napodobil a za setrvalého tlachání jsme popíjeli kolu s rumem, vodku s tangem, samotný rum a v závěru i slivovici, každý, jak se mu zachtělo. Pak jsme šli spát. Na jehličí, které je měkké, se spí jak v bavlnce.

Ráno jsme se vybatolili ze stanů kolem deváté, byla mlha, leč nepršelo a vypadalo to, že možná ani nebude. V průběhu snídaně kolem nás prošel oddíl skautek, ve směru na Lipnici, a my jsme jim sdělili, že jdou blbě, že musí slézt z kopce zpět na modrou. Ale fakt je, že ten rozcestník je tak blbě udělaný, že bych po té cestě na kopec šel taky, být na jejich místě. Po snídani jsme začali balit spacáky a stany, zpod mého stanu vyběhl střevlíček (Pterostichus), a po chvíli volá Hanák, že z pod jejich stanu leze brouk, asi centimetr velký, a to jsem věděl, to je ten střevlíček, toho už znám, a pak Hanák začal tak zaujatě povídat "... tady se něco klube... něco velkýho..." a Karbi volal o pomoc, a to už muselo být něco, když se toho i Karbi bál. Přišel jsem blíž a v jehličí se opravdu hýbalo cosi širokého, asi deseticentimetrového, což nakonec z toho jehličí vylezlo. A to jsem zalapal po vzduchu, protože to nebylo nic jiného než ropucha krátkonohá (Bufo calamita), na které ti tři (Klára, Karbi a Hanák) celou noc spali. A ta ropucha tak neochotně poskakovala, ona má krátké zadní nohy a koneckonců se podle toho i jmenuje, a Martin se mě zeptal, čímže se tento živočich živí. Než jsme stačil odpovědět, ozval se Mazin: "Lidskou krví. Takovým sosákem probodne stan, vysaje člověku tři deci krve a do rány naklade vajíčka." A to už jsem neměl sílu vyvracet a když šel o chvíli později kolem oddíl dalších skautů, tentokrát mladších, tak kolem deseti let, a ptali se na cestu, tek jsem jim kromě požadované informace podal ještě jednu, o kterou ani moc nestáli: "Našlapujte opatrně. Vyskytuje se zde ropucha krátkonohá. Živí se lidskou krví." Děti vyvalily oči a poděšeně se rozhlédly.
No a protože nás už na kopci nic nedrželo, vyrazili jsme do Humpolce, kam se odstěhoval Hliník, který tam údajně má sochu nebo pamětní desku. Cestou jsme narazili na hrad Orlík, a pestrou historií, kam se většina výpravy vydala. Já jsem byl takový jakýsi rozlámaný, nohy mě bolely a Martinovi se taky nechtělo, tak jsme zůstali u batohů v podhradí. Hanák šel hlavní branou a zaplatil 15,- Kč vstupného. Karbi s Klárou se vloupali do objektu hradu kdesi bokem, přičemž si Karbi odřel ruku a o ostnatý drát roztrhl tričko, a po vstupu na nádvoří taky zaplatili vstupné 15,- Kč. Pak jsme sestoupili do Humpolce. Po blátivé cestě jsme vypadali jako čuňata a nebyli sme si jisti, zda nás takto pustí do hospody, neboť poledne se blížilo. Po chvíli bloudění, kdy jsme zjistili, že Humpolec hospodami zrovna neoplývá, jsme navštívili restauraci hotelu Jaroušek či Jandourek nebo tak nějak se ten hotel jmenoval, ale nebyl to žádný hiltón, taková normální putyka s pivem, nikoli však humpoleckým, a výtečnými hotovými jídly, z nichž jsem si dal svíčkovou a to byl panečku luxus, moc jsem si to pochvaloval. Následný přesun do vedlejšího Sportbaru za účelem ochutnání místního piva byl zkalen zjištěním, že pivo došlo. Dali jsme si tedy kafe a plánovali, co dál. Já jsem potřeboval být v sobotu odpoledne doma a žádná z uvažovaných tras tomuto záměru příliš nenahrávala. Po asi hodině kombinování různých možností, což prováděli převážně Hanák s Karbim, jsem se rozhodl a prohlásil, že už se mi nikam nechce a pojedu z Humpolce domů. Hanák to musel jít rozdýchat. Když se vrátil, poněkud uklidněn, prohlásil, že se tím tedy všechno řeší a že se jde na Želiv. Přesunuli jsme se tedy ještě do další hospůdky, na zahrádku, a tam toho Bernarda točili a byl jako křen. Dali jsme si dva a už byl pomalu čas jít, mně jel za půl hodiny vlak a to jsem ani nevěděl, kde je tady nádraží. Opustil jsem tedy výpravu, která se jěště odebrala za nákupem proviantu, a vydal se k železniční stanici, kde se mi povedlo zakoupit lístek. Těsně před odjezdem vlaku dorazili Hanák, Karbi, Martin, Mazin a Klára na nádraží, zamávali mi a odešli směrem na Želiv.
Od té doby jsem je neviděl.

Lešná je obec nedaleko Zlína (dříve Gottwaldova), kde je zoologická zahrada. V té zoologické zahradě je spousta různých zvířat, jako želvy, ptáci, sloni, opice, lvi a lachtani, jak to v takových zahradách bývá, a navíc je tam zámek, ovšem zámek nový, z 19. století, novogotický, novorenesanční a vůbec takový romantický, i ty obrazy jsou tam takové romantické, samý šerosvit a lovecké výjevy, dále spousta portrétů členů jakéhosi bezvýznamného šlechtického rodu, jehož jméno jsem zapomněl, který ten zámek postavil, a jeden pozoruhodný obraz sv. Antonína Paduánského, kterak káže zvířatům, teda aspoň myslím, že je to Antonín Paduánský. Ten zámek je skoro celý vyveden ve dřevě, vyřezávaném, vídeňském, ale je tam spousta moderních vymožeností, jako ústřední topení a domácí telefon a v jednom pokoji u stropu visí ježíci, to jsou takový ryby se zobákem. Tak na to se jeďte podívat.

Hostýn je významné poutní místo, kde se schází spousty bigotních fundamentalistů, nikoli však islámských, a oddávají se tam obřadům, kterými, jak doufají, si zajistí přízeň božstva. Činí tak v kostele, v jehož průčelí je mariánský výjev, kterak Bohorodička drží v náručí Jezule metající blesky jako Zeus hromovládný, a to na Tatary, kteří údajně Hostýn obléhali a utopili se při přívalovém dešti, strhnuvším se z vůle panny Marie, což je z historického hlediska blbost, tam Tataři nikdy nebyli. Zato tam byli Keltové, vybudovali oppidum, načež následovali Slované, kteří vybudovali hradiště, pak přišli kněží, a vybudovali kostel a poměrně nedávno přišli elektrikáři a vybudovali elektrárnu. Ale není to jen nějaká obyčejná elektrárna, je větrná, vrtule má průměr 27 metrů a je zasvěcena sv. Josefovi, adoptivnímu otci Jezulete, pročež je nazývána Pepa. A ve větru se ta vrtule otáčí a to já bych dovedl sledovat celé hodiny, jak něco pracuje a já při tom nemusím hnout ani prstem. A ještě je tam kaple blahoslaveného Jana Sarkandra, holešovského kněze, který je takovou místní obdobou Nepomuckého, taky se o něm traduje, že byl umučen, jelikož nechtěl vyzradit zpovědní tajemství, ale ve skutečnosti to taky bylo jinak. A ještě je na Hostýně křížová cesta, projektoval ji Dušan Jurkovič, známý to architekt používající lidové, zejména dřevořezbářské prvky, kterých je na této kalvárii opravdu hojnost, vyobrazení sama jsou vyvedena z keramických kachlů a na jednom zastavení je zobrazen Harrison Ford, ale neprozradím vám na kterém, to si najděte sami.

Starší zápisky