METUJE Me tu je. Mé túje - metu je. Me už tu není.

Jsem kulturní barbar, do kina nechodím a na televizi se nedívám, kultury je mi třeba, i hurá tedy na Jiráskův Hronov, festival to amatérských divadel. Dlouhá cesta vlakem tam vede, v Pardubicích v nádražní hospodě byl Krakonoš, ne však pivo, ale živej, dlóuhý fousy měl a vlasy a za kloboukem modřínovou větev s šišticemi. V Hronově jsme s Johannem zapadli do putyky a vyčkali až přijede Markéta, i ochutnával jsem zatím místní piva, a to bylo dobré. A ona pak přijela, autem takovým velikým, červeným, a jeli jsme do kempu ve Velkém Dřevíči, kde jsme se za levný peníz ubytovali, stan postavili, ale já jsem stejně nocležil venku, bylo totiž děsný vedro a to se ve stanu spát nedalo. Toho dne jsme do divadla ještě nešli.

Vstupné do Adršpašských skal je 50,- Kč, to mě rozzuřilo a byl jsem následkem toho celý den strašně vulgární. Ale po chvíli, když jsem viděl ty terény, tak jsem se uklidnil, to fakt stálo za to. Všude samý soutěsky, schody, žebříky, rašeliniště a pískovce, no nářez to byl, a za ty prachy to stálo. Zejména vzhledem k tomu, že jsme se napojili na placenou trasu Teplických skal a ušetřili 40,- Kč. Zajímavá je skalní soutěska Sibiř, kde i v těch třicetistupňových vedrech bylo - považte - pouhých 4 - 5°C, což je teda fakt kosa. Ale chvostoskoky jsem nenašel. Pak jsme se vrátili do Hronova, kde jsme se usadili v hospodě na náměstí, a tam byl takový kubistický obraz, kterému uprosřed dominoval takový posvěšený penis, no zajímavý to bylo... A v té hospodě měli 14 druhů těstovin, no nádhera. A pak dívadlo, Mor se to jmenovalo a byly to boccaciovské variace, a stejně mám pocit, že jednu z těch historek uloupili u Anatola France. A pak Pink Floyd Revival, a to byl fakt nářez, hráli úplně perfektně, to se mi moc líbilo, a strašně jsem se tam opil a jakémusi Holanďanovi jsem se tam ovíjel kolem psíka, boxera, a ten Nizozemec na mě nechápavě hleděl.

Ke kultuře patří i návštěva historických budov, v tomto případě náchodského zámku, který se vyznačuje tím, že o něm píše Božena Němcová, jak tam ta kněžna bydlela a schovanku Hortenzii měla. A tu pak uhranul černý myslivec a ona vskočila do splavu nebo tak nějak to bylo...
A v zámku je obraz, na kterém je údajně moucha, ale on je to mravenec, to já poznám, a pak je tam rokokový stolek s odstávajícíma nožičkama intarzovaný červeně barvenou želvovinou a spousta takových neužitečných krámů.
Odpoledne jsme se rozhodli hledat řopíky, tedy pěchotní sruby, kterých je na mapě kolem Hronova asi milión, a nenašli jsme nic, tak jsou dobře maskovaný. V Hronově jsme v parku okouněli, původně jsme chtěli okounět po děvčatech, ale byli tam akorát tři bezdomovci a romská rodinka, a to bylo taky zajímavé. A večer jsme šli do divadla, Krvavá suita se to jmenovalo, zní to jak svída krvavá, to je jakási kytka, bylo to cosi o baletním souboru, a kytka tam nebyla žádná a skončilo to tragicky a my jsme šli na pivo, tam jsme se opili a cestou do kempu zpívali ruské a jiné písně, a sotva jsme došli, tak kempem projížděl policejní vůz, ale my jsme si ho všimli a byli jsme potichu, jako myšky, takže nás nechytili.

Brzy po ránu (5:40) mě probudil jakýsi řev, jakoby romského charakteru, což mě zmátlo, protože v kempu žádní Romové nebyli, a oni to ječeli Holanďani. Tak jsem chvíli vulgárně nadával, pak nastal klid a já jsem znovu blaženě usnul. O něco později (6:45) jsem měl pocit, že kolem mě někdo chodí, i kouknu po očku, a on to policista, v modré košili a s obrovskou pistolí za pasem a kroužil kolem mě, ó běda, to je jistě kvůli tomu včerejšku, ale ono né.

Policista: Dobrý den, prosím vás, mluvíte česky?
Já: No a jak bych měl mluvit?
To tady spíte celou noc?
Jo. Víte, jaký je ve stanu neskutečný vedro??
A neběžel kolem vás v noci někdo?
Cože?? To jako kdo?
No on tady byl zloděj...
Co?? Zloděj? No tak to teda neběžel. Akorát řvali ti Holanďani.
Tak kdybyste tady chvilku počkal, já bych si zašel pro papír a zapsal bych si vás, že jste slyšel ten řev...

No ale pak odešel a potkal nějaké báby s bujnou fantazií a jejich fabulace mu připadly atraktivnější než moje svědectví, že jsem slyšel řev.
A pak jsme jeli na Broumovské stěny, tam nikdo nevybíral a je to tam moc pěkné. Na Junácké vyhlídce jsme se zapsali do cancáku (čti: vrcholové knihy), v Polici nad Metují pojedli (lyonské brambory - no koncert pro chuťové pohárky...) a jeli do Hronova na divadlo, což se jmenovalo Macbeth 2003 a bylo to něco neuvěřitelně děsného. A Johann, když jsme vycházeli z divadla, udeřil čapkou o zem, začal po ní vztekle dupat a hulákal "Prach a broky, to byla ale p...!" a to slovo já sem nenapíšu, ale bylo děsně vulgární. A lidé se otáčeli a halasně se smáli. No a pak se neopijte, že.

Ráno Markéta jela do Prahy, nás hodila do Hronova a my vyrazili na vlak, který nás měl dovézt k nejvyššímu českému pohoří. Na cestu jsme si koupili lahváče, ale ne obyčejné, ale Johann měl 21° ležák, už si nepamatuju, jak se jmenoval, a já jsem měl dokonce 24° černý ležák, Primátor Double se to jmenovalo a fakt jo, to je jak dvě dvanáctky. Tak to byl nářez.
Z Rokytnice nad Jizerou jsme vyrazili do kopce na Čertovu horu, a to bylo strašné, to bylo pořád do kopce, to já nemám rád, nikde žádná rovinka a ten batoh jak almara na zádech, no fuj. A kousek pod Čertovou horou jsou skokanské můstky, lyžařské, Ploc na nich skákal a Jež a Parma a možná i jiná zvěř, ale je to celé strašně zchátralé a zanedbané. A lítal tam krkavec a dělal krá krá, což se mi líbilo, protože já jsem dosud krkavce ve volné přírodě neviděl. Od můstků jsme došli do Harrachova, který je celý německy, tam český nápis nenajdete a to mě popouzelo. Kemp byl neskutečně drahý, a to bylo jen předznamenání toho, jaké ceny nás čekají. Když jsme konečně našli jakýsi stánek, kde bylo pivo za dvacku, byli jsme rádi, že jsme tak lacino pořídidli.
A v kempu vedle nás byli jacísi Nizozemci a ti tam snad provozovali černou magii nebo co, řadu svící tam měli zapálených, a hulákali u toho do pozdních hodin, pakáž jedna holandská.

Ráno jsme nakoupili neco potravin, z nichž nejzajímavější byly žemle sypané chvostoskoky, kteří ovšem již neskákali, protože byli upečení. Je taky ale možné, že to nebyli chvostoskoci, ale mák, a ten neskáče ani neupečený.
Výstup na Labskou boudu byl zase pořád do kopce, a furt do kopce, už mě to nebavilo, ale pořád. Až na vrcholu to bylo asi dva kiláky rovně, ony ty Krkonoše jsou kerné pohoří, takže tam to možný je, to v Tatrách se stát nemůže, ty jsou pohoří vrásové. A vyškrábali jsme se tedy na tu Labskou boudu, je to takové odporné socialisticky realistické monstrum, a zchátralé, ani putyka tam nefungovala, akorát okýnko, kde byla třetinka plechovkového piva, a to desítky, za třicet korun, a párek skoro za čtyřicet, tak to bylo odporné. A tekl tam takový potůček, a všichni tvrdili, že je to Labe, ale ze mně blba neudělají, já Labe poznám, já jsem byl v Kolíně a tam vypadá úplně jinak, to je taková mohutná řeka, a né takovej cicúrek. Sestupovali jsme kolem toho cicúrku dolů, do údolí, a byla tam panoramata, báječná, ale člověk si jich moc neužil, protože musel pořád civět po nohy, aby si nerozbil rypák. A nakonec jsme setoupili do Špindlu, a to bylo ještě něco horšího než Harrachov, kemp ještě dražší a navíc tam nešly zatlouct kolíky, jak to stojí na těch klastických sedimentech, tak je to samej šutr, a v obci samotné byl hroznej problém najít hospodu s normálníma cenama, nakonec se povedlo, Plzeň za 25,- a Gambáč za 17,- tak to šlo. A v kempu jsme si stejně dali ještě čtyři škopky po dvacce, a to před výstupem na Sněžku, to nebylo moc prozíravé.
A v noci tam řvali jacísi pražáčci, vystřílet by se ta pakáž měla.

A začalo peklo. Jedenáct kilometrů pořád do kopce, ale jakého, no fuj, sprostý jsem byl, převýšení tam bylo asi 850 metrů. Akorát kolem Luční boudy je taková asi 2 km planina, po rovince, rašeliništěm, no Král Šumavy by měl radost... Na Luční boudě bylo pivo za dvacku a párek za patnáct, to bylo fajn. A pak zase kopec, tam už byly mraky lidí, a už ani kosodřevina, ani kosojeřabiny, ani kososmrky, už jen ten lišejník na skaliskách, a my jak idioti s těma obrovskejma batohama, ale nakonec (13:58) jsme na tu Sněžku vylezli, částečně Polskem, a já jsem neměl pas a stále jsem trnul, kdy mě polští pohraničníci zajmou, leč nestalo se tak, neb tam nebyli.
A tím jsme považovali Kérkonoše za dobyté, takže jsme sedli na lanovku, která byla v děsivém technickém stavu, bál jsem se, bál, že spadnu dolů, no fuj. Z Pece pod Sněžkou nám jel autobus do Svobody nad Úpou, odkud ihned navazoval spoj soukromé železniční společnosti Viamont, kde i ten pacholek Johann musel platit, on jak dělá na drahách, tak má tu režijku, ale tady taky platil jak mourovatej, panečku, deset korun musel vypláznout, a z Trutnova jel ihned vlak do Pardubic, kde jsme měli půl hodiny na pivo a přestup na EC a o třičtvrtě na devět jsme byli v Brně, tak to se mi líbilo, během necelých sedmi hodin se dostat z vrcholu Sněžky domů, a to jsme se na té Sněžce asi půl hodiny placatili...

Kango je taková malá sbíječka, tedy pneumatické kladivo, akorát k tomu nepotřebujete kompresor, ale stačí vám silných 220 voltů v síti. A tím kangem lze otloukat kachličky v kuchyni, několik hektarů kachliček v té kuchyni bylo, všechny jsem je otloukl a to se mi moc líbilo, ta destrukce. Ale potom je třeba ty zdi znovu nahodit, srovnat, zahladit, natáhnout fajnovou, vymalovat a to už se mi tak nelíbilo a teď mě z toho bolí záda a nejen záda, aby to čert vzal.

Jsem velikej zabiják myší, abyste věděli. Včera mi psala Pavla, že má doma myš, i neváhal jsem a posháněl pasti sklapovací (ocelovou, mosaznou, dřevěnou a plastovou - poslední výstřelek techniky v boji proti hlodavcům - poněkud připomíná umělý chrup) a jednu humánní past živolovnou a strategicky jsem je rozmístil po bytě. Past na potkany mi Pavla rozmístit zakázala, řka, že kdyby na ni v noci šlápla, že by jí přerazila nohu, v čemž má pravdu, taková potkanka, ta prstíček amputuje ani nemrknete, takovej je to zabiják. Psík André je naštěstí právě na zotavené, odkud se vrátí coby tlusťoučký vepřík, a nebylo tedy riziko, že ho past praští po rypáku. No a dneska ráno už Pavla volala, že se myš chytla, leží tam v komoře, nožky má nahoře, teda ta myš, chytla se do bílé plastové pasti, co vypadá jak umělé zuby a dobře jí tak, potvoře. Akorát Pavla nedokázala určit, je-li to myš domácí, myšice lesní či křovinná nebo nedejbože hraboš. Tak ji to budu muset naučit, až se jí tam objeví nějaký další hlodavec, aby věděla, s čím má tu čest.

Pokud budete mít někdy tu smůlu, že vaši rodiče nějakou cestou přijdou k 250 let starému baráku o rozloze 8+1 daleko od nějaké větší metropole, nelitujte peněz a kupte láhev benzínu, kterou v nestřeženém okamžiku vylijte na podlahu a nenápadně škrtněte. Když vás při tom nikdo nechytí, ušetříte si do budoucna mnohé utrpení.

Macarát je takovej zajímavej neotenickej slepej bílej mlok, kterej žije ve Slovinsku v jeskyních, a žije tam až sto let a vydrží bez žrádla asi dvanáct let, tak takový zvíře bych fakt mohl chovat, to se houby stane, když mu dva dni nedáte nažrat.

Poslední víkend v srpnu bývá pravidelně na Hagiboru výstava psů málopočetných plemen, a tak jsme tam jeli, a když už tam jedeme, tak se podíváme i do muzea, a protože Národní muzeum už známe, tak se kouknem do muzea Náprstkova. Při pokusu o zakoupení jízdenek s relační slevou jsme zjistili, že skupinová jízdenka vyjde levněji, čehož jsme využili. V Praze nám metro navazovalo takřka luxusně, to je musím pochválit, pražáčky. Ovšem na Hagiboru jsme zjistili, že ta málopočetná plemena jsou stále méně a méně početnější, na rozdíl od předloňska tam byla tak čtvrtina psů, a někteří byli tak málopočetní, že soutěžili sami se sebou, jak např. norfolkský teriér nebo sluga. Staffordshire bullterier byl tak málopočetný, že tam nebyl žádný, což mě zklamalo, neb to jsou takoví ňuňaši. Upadá to, upadá...
V Náprstkově muzeu bylo spousta zajímavých věcí, indiánských pošitých korálky, eskymáckých pošitých kožešinama a australských pošitých šněčkama, a sušená hlava indiána tam byla, a to všechno jenom za 40,- Kč, a to je dobré. Pak jsme šli přes Staroměstské náměstí, kde bylo plno skopčáků a ti čuměli na olomoucký orloj na radnici, páč zrovna odbíjel a odehrávala se na něm zdařilá automatizovaná loutkoherecká šou (čti show), jako že kapitalista třásl měšcem a tak. Ale všude bylo plno pražáků, a to je pakáž, vyhubit by se to mělo, do kořene, ty povodně byly málo, atomovku na ně, na parchanty. Návrat probíhal jakýmsi vlakem, který snad vůbec neměl jet, EC to bylo a Komenius se to jmenovalo, a to bylo trošku dražší než ráno, a jak jsme tam tak narychlo nastupovali asi minutu po odjezdu, tak jsme si ani nic na cestu nekoupili a byli jsme nuceni popíjet předražený lahvový krušovický ležák za 32,- Kč, což je špatné, ale ve slovenštině to stálo mnohem víc.

Tak v bukových lesích na trase Adamov - Babice - Bílovice n. Sv. - Obřanský hrad - Šumbera - Hády už je podzim a jinak vůbec nic zajímavýho. Ale na tu Šumberu je to kopec jak kráva. Jo a požralo mě klíště, sviňa.
A psal mi večer Johann, že si na fotbale zlomil ruku a má gyps, i volal jsem mu, tropil jsem si z něj posměšky a on byl sprostý, a to velmi.

Starší zápisky