V sobotu záhy po příjezdu jsme zamířili do místního motorestu, proslulého veselými taškařicemi místních opilců, například jejich soutěží ve skocích na lyžích do telemarku ze stolu a tak, a v tom motorestu jsme oslavili naše setkání po dlouhé době, a to tak, že důkladně. Chata na Ostružné zažila ruské písně, a že se to v tom sádrokartonu rozléhalo.
V neděli jsme vyrazili do Jeseníku, vlakem, my jsme tam pořád jezdili vlakem, on má Johann režijku, holomek, to se mu to jezdí, a že pojedem jen tak pro noviny, a když jsme tam byli, zašli jsme do informačního centra a já jsem se slečny zeptal, kde tady mají barokní sochu Jana Nepomuckého,
slečna se zprvu vyděsila, ale pak se chytla a řekla že u kostela, a ono jo. Když jsme si prohlédli si pozdně gotický kostel ve znění pozdějších romantických přestaveb a pokochali se pohledem na rokokový dům Katovna, a samozřejmě vyfotili Nepomuckého, spatřil jsem na obzoru rozhlednu. No a jak to mohlo dopadnout - vylezli jsme na ni, přes Křížový vrch, kde je moooc pěkná hospoda. Dolů jsme šli přes Čertovy kameny, a tam je to dobré, takové bradlo je to, a řetězy jako zábradlí, no úplná ferrata. Zato hospoda pod čertovými kameny nestála za nic a pak ještě tři kilometry do Jeseníku na vlak. Za Jeseníkem je památník obětem čarodějnických procesů, šli jsme se na to podívat, já jsem se těšil na novobarokní sousoší v braunovském pojetí, děkan Lautner na skřipci, Maryna Schuchová s ukradenou hostií a Jindřich Boblig z Edelstadtu jako všudypřítomný ďábel nebo takový nějaký figurální výjev, ale byl tam takový plát žuly ve tvaru pavézy, nahoře otesaný do tvaru tří plamenů jako pionýrský znak, no fuj, ani jsme to nevyfotili. A večer jsme šli samozřejmě do motorestu, ale střídmě jsme pili, velmi střídmě, protože nás čeká horský výstup.
V pondělí jsme vyrazili do kopce. A že to nebyl žádný malý kopeček, byl to Šerák, přes 1400 metrů měl a my jsme hned na Volské louce zbloudili (ona tam ale byla křižovatka osmi cest!) v průběhu focení broučků, různých, a tak jsme nešli přes Vozku a Keprník, což jsou kopce ještě vyšší, a to je celkem dobře. V lese jsme bloudili podruhé, ploužili jsme se neznačenými cestami, v tom naše zpupnost začíná být nebetyčná, normální člověk by se vrátil na značku, ale to my né, my jsme panečku turisti, a nakonec stejně vždycky někam dojdem. A došli jsme nakonec mezi klečí na Šerák, a tam mají výborné stejnojmenné pivo, a mají tam levné a výtečné jídlo, né jak v Krkonoších, i když, nutno uznat, Krkonoše jsou pohoří kerné, takže když už někam vylezete, tak jdete po louce, ale Jeseníky, to je pohoří vrásové a podle toho vypadá, to je pořád nahoru dolů, takový motokros. A z Šeráku (po krátkém dešti) jsme vyrazili dolů, ale mně se moc nechtělo scházet to celé, tak jsem čekal půl hodiny na lanovku (v pochmurném technickém stavu), aby kvůli dešti jela až za hodinu, a to už byl Johann dole v ŽST, pil vídeňskou melange z automatu a pak jsme šli na pivo a jeli domů.V úterý zvítězila speleologie, v kontrastu k dobytým vrcholům. Nedaleko aglomerace Lipová-lázně (ještě o ní bude řeč) jsou jeskyně na Pomezí. Jeskyně jsou to samozřejmě vápencové, sintrové, a praštil jsem se tam do hlavy o krápník, ještě že jsem ho neulomil, to by mě stálo mnohem víc, než těch čtyřicet korun vstupného. Z jeskyní jsme vyrazili pěšky (!) přes jakýsi kopec na nádraží v Lipové-lízních, dali si dvě piva černohorská, mňam, a pak hodinu jeli do centra Rychlebských hor jménem Javorník ve Slezsku, kde je zámek. Po příjezdu jsme zjistili, že centrum je asi kilometr a půl od nádraží. V celé aglomeraci byla jediná hospoda, jeden Nepomucký u kostela (ano, vyfocen),
žádná kavárna a olezlá haluzna na odporném kopci, kam mě Johann nutil šplhat. V té haluzně - no dobře, zámku - je sbírka dýmek, ale to mě zase tak nezajímalo, a tak jsme za strašlivého vedra šli na nádraží a jeli zpět. Co se večera týče, je třeba konstatovat, že gin London Hill je dobrý. Zatraceně dobrý.Ve středu se dělo něco historie a něco turistiky. Dojeli jsme do obce Branná, kde je renesanční (!) kostel, zchátralý renesanční zámek se štuky na stropě a renesanční budova fojtsví, též již v ranné fázi chátrání, svědčící o tom, že Branná byla kdysi významným správním centrem. Na návsi se nám - co čert nechtěl - postavila do cesty hospoda, a né a né uhnout, a protže právě otvírali, zjistil jsem, že mám žízeň. Tu jsme uhasili dvěma Šeráky a pokračovali po žluté značce. A mě začal sužovat levý kotník, a to dost. A to teprve začal. Cestou jsme objevili řopík (pěchotní srub ze třicátých let - je jich tam plno) a ještě jeden, i s manuálem, jak to fungovalo, respektive jak by to fungovalo, kdyby to kdy mohlo, nebýt Mnichova, že. A tím skončila historie, cestou už nebyla žádná hospoda, a pak už bylo stoupání na Paprsek. A to je kopec sviňský, prudký, a kotník mě bolel, a já jsem nadával, každých deset kroků jsem se zastavoval, a úpěl, a vedro bylo a slunce svítilo a krávy bučely. Nahoře na Paprsku jsem asi dvacet minut nekomunikoval a jen drtil mezi zuby kletby, proklínal jsem vrásové pohoří a až třetí pivo mě uklidnilo. Sestup z Paprsku do Petříkova jsem již znal, to jsem před cca deseti lety jako vychovatel na ŠVP absolvoval a při cestě z kopce mě kotník nebolí, to spíš koleno, ale to drží pohromadě ortézou. V Petříkově jsme si dali bramborák se špenátem, to bylo dobré, a Gambrinus, a ten byl odporný. A pak jsme došli do Ostružné. Ostružnou poznáte podle toho, že jsou tam na kopečku elektrárny, větrné elektrárny, takoví malí Pepíci.
Ve čtvrtek už jsem se cítil docela bídně. Krom kolena a kotníku se přidasly oba ramenní klouby, a s tím se pořádně nedalo ani spát, takže jsem si vyhlásil odpočinkový den. Johann né, on je blázen, on že půjde údolím Vražedného potoka na Obří skály. Tak šel, já už tu cestu znám, to se za deset let zase tak moc změnit nemohlo, a sraz jsme si dali v aglomeraci Lipová-lázně, kde jsem byl pověřen nalézt vhodnou hospodu, kde budeme moci poobědvat. Dorazil jsem vlakem do aglomerace Lipová-lázně a šel. Půl kilometru, kilometr a až po kilometru a půl jsem objevil něco jako centrum obce. Aglomerace Lipová-lázně se táhne v déli několika kilometrů kolem silnice a vůbec nic v ní není, ani Nepomucký, čímž se mi ta obec zcela zhnusila. Nakonec jsem došel k památníku obětem frývaldovské stávky, a to je panečku takové monstrum socialisticky-realistické, a je na něm část projevu Klementa Gottwalda nad hroby obětí, a zní to, jako by to opsal od Bezruče, plakala Maryčka Magdonova. A naproti památníku je hospoda, kam jsem zalezl, po Johannově instruktáži, že šetkrát zbloudil a že už jde. A v té hospodě bylo strašně levné a dobré jídlo, a bylo ho spousta, a pivo bylo dobré, inu nechtělo se nám odtud. Ale museli jsme, šli kilometr a půl na vlak v tom vedru, koupili noviny a večer jsme grilovali párky, což bylo dobré.
V pátek se i Johann rozhodl, že bylo dosti životních výkonů a že dnes uděláme pub tour. Vyrazili na Ramzovou, popili na chatě Ramzovské sedlo něco výtečných plzní a pojedli polévku, též výtečnou. Pak přes mírný kopeček do Petříkova do Sport Grillu, kde jsme pojedli popili a kochali se pohledem na neskutečtě tlusté Němce, ne-li přímo Skopčáky, kteří si nechali přinést asi dvě kila grilovaného masa a my jsme si říkali, jestli puknou či nikoliv.
V sobotu jsme uklidili celý objekt, zašli ještě na jedno pivko a přecpaným rychlíkem o dvou vozech jeli domů. V Přerově jsme si ještě dali pizzu u Madony a Johann zmokl.