Tak jsme stávkovali. Akorát jsem se při příchodu do práce dozvěděl, že zrovna já z jakéhosi důvodu stávkovat nemůžu, neb toho dne nastupuji do zaměstnání, tak jsem zklamaně svlékl tričko s Ernestem "Che" Guevarou, smotal rudou vlajku a transparent s nápisem "Smrt vykořisťovatelské hydře!" a jal se pracovat na náhradní práci, což byly papíry jako třídní kniha a tak, leč mé výsledky byly bídné až chabé, tak nevím, jestli ten můj pracovní výkon nebyla spíš sabotáž.
A to konkrétně vytoužený model Reginetta Ontario, velikost 9. Zakoupil jsem je v Gemmě na mendláku a stály mě 3899,- Kč, což znamená, že následující dva měsíce budu hladovět. S chlapíkem, který mi je přinesl ze skladu jsme zapředli příjemnou debatu o botách s membránou či bez, ale tenhle byl v pohodě, nijak se do mně nenavážel, jako že jsem debil, když si kupuju boty bez membrány a tak, jako to dělal ten idiot v Alpinusu. A když jsme pak přišli k pokladně, tak se na mně chlapík za kasou obdivně podíval ("Pán je znalec..." zračilo se mu v očích) a prohlásil, že je má též, což si myslím, že když už takový boty nosí i týpek z Gemmy, tak jsem vybral dobře.
O mně je známo, že nestrpím nekázeň. Akorát někteří páťáci, kteří mě neznají, to neví. Teda už vlastně ví. A Uedl donesl do školy asi metrovou novodurovou rouru a dul na ni pod okny kabinetu přírodopisu jako na fujaru, což znělo velmi tatransky a děsně. Akorát ty ovce tam chyběly. A jakýsi pacholek mi na dotaz, jací že korýši žijí ve Wilsoňáku, tvrdil, že raci, a tak jsem si představil početné stádečko raků, jak sedí na větvích buků a procítěně trylkuje... No nezabijte ho. Stínky a svinky, samozřejmě.
Byl jsem Romanem a Evou jmenován Cliffhangerem a že mám naplánovat nějako pěknou podzimní túru. Tak jo. Adamov - Vranov - Babí Lom - Lelekovice - Česká. Cestou jsem zabloudil pouze jednou a to jsem se ještě tvářil, jako že vím, kde jsem, ale Roman mě prokoukl a pravil: "Lžeš, tiskneš a kradeš." Když jsme došli do Vranova, byla tam pouť a spousta těch úchylů, co je v Římě házeli lvům, jak pravil (opět) Roman. A tam se rozhodl, u jednoho stánku (který spolu s ostatními ve mně vzbouzel představu Krista vyhánějícího trhovce z chrámu), sklenici medu za 32,- Kč a dal si ji do vnější síťované kapsy batohu, aby ji v náročných skalních terénech na babím lomu třísknutím o skálu samozřejmě rozbil a stal se tak po zbytek dne zajímavým pro blanokřídlý hmyz. V Lelekovicích běhaly v hospodě děti a pořád ječely, a rodiče vůbec neměli snahu zabránit jekotu, to bylo děsný, já tu nekázeň prostě těžko snáším. Do České to byl kousek, tam jel vlak, ale jízdenky se prodávaly až ve vlaku, a než jsme přijeli do Řečkovic, tak průvodči nepřišel, i vezli jsme se zdarma a šli na šalinu, kterou jsme nemohli najít. A ještě mi Roman s Evou platili piva, neboť jsem vlivem nově zakoupené obuvi bez peněz. A večer jsem jel do Neslovic, a kupodivu jsem ve vlaku neusnul a nedojel do Náměště, ale ukázněně do Tetčic, což bylo dobré.
Předevčírem mě manželé Jedličkovi unesli do Zoo, v autě neměli bezpečnostní pásy, což bylo děsné, a ještě se cestou hádali, což bylo nebezpečné, no nevím, jestli s nimi do toho vozidla ještě někdy vlezu. A po Zoo jsme jezdili takovým elektrovozítkem, což mě popouzelo, jelikož bylo pěkně a dalo se to ujít pěšky.
V pátek se u Pavly v práci děla jakási MEGAakce, kde bylo asi půl milionu lidí, spousta poživatin, lihovin a veselých nafukovacích atrakcí a motokáry, které se tělocvikářům obzvláště líbily. Mně né, jak to má motor (snad kromě motorové kosy Oleo-Mac), tak k tomu mám jakousi apriorní nedůvěru. A já jsem tam děsně trpěl, těch lidí bylo fakt moc, a tak jsem z tama asi o čtvrt na sedm utekl a šel jsem tak nějak nazdařbůh směrem ku Brnu, prošel jsem Popůvky, Troubsko, kde mě napadlo zahnout doprava, tedy k jihu, a pak jsem došel do Střelic, kde jsem měl pocit, že jsem byl kdysi dávno v hospodě a že se mi tam líbilo a že bych tam mohl počkat na vlak. Hospoda však byla na horní zastávce, což byl další kilometřík, teda teď se koukám do mapy a ony jsou to km dva (!), čímž mi poněkud zvodnatělo levé koleno, já ho mám zase jakési chatrné, ale sám si ho nabodávat nebudu, né že bych se té bolesti bál, to bych ustál, ale on je to dost složitej kloub a neodborná manipulace s jehlou mu může dost ublížit, a na ortopedii nepůjdu, než se tam dostanu, tak mi ten otok splaskne, a navíc je tam milión důchodců a čekal bych tam půl dne. No a tak jsem dobloudil jakýmisi cestičkami k zastávce, kerá mi připadla naprosto nepovědomá, koupil jízdenku a otázal se železničáře na přítomnost hospody. Byla asi dvacet metů od zastávky a byla mi opět velice nepovědomá. A pořád jsem se nemohl zbavit pocitu, že ve Střelicích jsem v hospodě u železniční stanice už byl... BYL! Asi před čtyřmi lety - akorát jsem tehdy přišel z opačné strany! Jo, je to ono! Uklidněn konzistencí reality jsem objednal pivo, nahlédl do jízdního řádu a opakovaně se ujistiv, že vlak jede něco po desáté, oddal jsem se četbě druhého dílu krváku Jiřího Kulhánka Cesta krve. A to je samá mrtvola, samá zombie, samej upír, samá krev, samý zbraně, mouchy a tlustí pavouci a čte se to úplně samo. Fakt bomba. A tak před desátou jsem vylezl z hospůdky, dobře naladěn, aby se na mě na železniční stanici zřízenec díval jako na šílence, a pravil, že už dneska nic nejede... Ha! Chyba! Fakt nejede! Já jsem asi čuměl do jiného papíru! Tak to bude zajímavý. Bylo. Naštěstí v čekárně železniční stanice byla mapa, na které jsem se zorientoval a seznal, že je třeba jít směrem cca na severovýchod. Utáhl jsem si boty (zaplaťpámbu jsem měl staré Planiky, mít ty nerozchozené Reginetty, tak dojdu okrvaven, pokud vůbec), nasadil hučku, neb již pršelo, na krk pověsil kompas a z batohu vylovil baterku, taková malá bludička to je, ale může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí, teda jestli vás ten řidič vidí či nikoliv... A šel jsem. Přes Střelice, do Ostopovic (kdy už byl čas na ortézu, neb koleno bobtnalo do vskutku překvapivých rozměrů) a odtud do Starého Lískovce, kde se mi povedlo chytit rozjezd, který mě něco po půlnoci dovezl domů. Ono to celé nebylo daleko, tak asi dvanáct km (dohromady), ale nebylo to nic příjemného, takže si myslím, že příště se budu muset podívat na odjezdy vlaků lépe a hlavně za střízliva.
A tak jsme se opili. Jinak je pořád všechno při starým, a o vychucholovi povolžském ani jiném sem psát nebudu, i když je to po mně vyžadováno. A psík André rozkousal svítící kudlanku a malej pavouk zakousl velkýho pavouka a dočetl jsem konečně všechny Kulhánkovy romány a v sedmičkách a šestkách se píšou písemky. A to je dobré, to oni zase spláčou nad výdělkem.
Nevím, jestli jste si někdy všimli, že když už se někde objeví zdržení, má tendenci nabalovat na sebe podobné jevy. Když jsem se ráno zdržel na odjezdu z Neslovic, což je obec, jíž Roman zatvrzele přezdívá Máselnice (čili Butterdorf), vypadalo to, že to do termínu nástupu do zaměstnání stihnu - sice jen tak tak, ale stihnu. Dokonce jsem Pavle dovolil, ba co dovolil, já ji prosil, aby jela rychle, což bych jinak odnesl nějakým těžším duševním postižením, a v Bystrci na zastávce Kubíčkova jsem byl cca v 07:20. Což by šlo, nebýt toho, že na zastávce stál jakýsi bagr nebo co to bylo za mechanismus, a nesporně jeho vlivem dlooouho nic nejelo. Pak jela jedna šalina, narvaná tak, že připomínala pikslu olejovek. Znalý pravidla o nekonečné kapacitě prostředků MHD, které praví, že vejde-li se do tramvaje x lidí, určitě se tam vejde i x+1, nacpal jsem se po schůdkách nahoru a nalezl skulinu, v níž jsem nikomu až tak moc nevadil. Bohužel pravidlo o nekonečnosti kapacity znala i jakási bojovná důchodkyně ozbrojená berlemi, která se na další zastávce jala probíjet do interieru vozu. Zanechala za sebou několik pošlapaných a pobodaných nešťastníků, kteří trpěli mlčky. Teprve když přišlápla asi tříleté dítě, postavila se jeho matka na obranu jako rozzuřená lvice a začala mela. Bůh ví, kde se v těch lidech ta agresivita bere. Celá akce samozřejmě neprospěla hladkému odbavení cestujících na následující zastávce, a řidička elektrické soupravy jen marně dělala bzzzz... bzzzz..., ty dveře prostě nešlo zavřít. A když se to konečně povedlo, postavil se tramvaji do cesty kopec. Což by ostatně ani moc nevadilo, ty šaliny do toho kopce jezdí denně, mockrát jsem to pozoroval, a viděl jsem i stejně narvané, a zvládly to. Akorát jednou, to jsem byl v prváku na výšce, při -20 stupních Celsia začalo pršet a dvoucentimetrová vrstva ledu pokryla celé žabiny. Tak tehdy to nevyjely. To se ovšem nyní nedělo, bylo zhruba deset stupňů a sucho, a spoj stál. Dlouho stál. 07:40 již dávno minulo. Až v 07:48 řidička otevřela dveře a nám vystupujícím se naskytl pohled na dva automobily s trochu pomačkanými plechy. Stály v kolejišti a blokovaly dopravu. Pokrčil jsem tedy rameny a šel pěšky. Stihl jsem to něco málo před osmou a ve sborovně byl potěšešen nejen onou hodinou suplování, o níž jsem věděl ze včerejška, ale ještě další hodinou, která tam přibyla ráno, a dalšími dvěma, které jsem zástupci odsouhlasil ještě v šoku z ranního zpoždění.
Z toho jsem vyvodil závěr, že mám-li se zpozdit, měl bych tak činit důkladně, s intervalem alespoň hodinovým, čímž uniknu minimálně první suplované hodině.