Já: Kdy máš vlastně narozeniny?

Johann:Co Ti po tom, jeste by ses domahal nejakych oslav, potazmo i nejake te ebriety a jak ja bych k tomu prisel...
Ne, 27. 4. 2003, ostatne uz se to nejak prihodilo, ze je mam kazdy rok stejne. Loni jsem je mel kuprikladu 27. 4. 2002 a za pet let je budu mit 27.4. 2008.

To není možný!!! A vsadil bych se, že 27. 4. 2009 je budeš mít taky, co?

Jak jsi jen tohle mohl vedet? Nechapu. To byl velice presny tip...to bych do Tebe nerekl...takova intuice... uzasne...

Byl jsem se školit. Za peníze zaměstnavatele, takže mě to netrápilo, navíc dílem v pracovní době, což je dobré. Ovšem školení trvalo do sobotního poledne, a to už tak dobré není. A co nebylo dobré, bylo, že tam všechny osoby za a) byly ženského pohlaví a za b) byly strašně pozitivní a kreativní a tak, a hned první večer jsem se s nimi pohádal a a dívaly se na mě jak na upíra, což je dobré, neboť jsem nemusel odolávat sexuálně motivovanému nátlaku některých starších účastnic. A pořád se tam děly takové takzvané aktivity, kreslili jsme na balicí papíry fixama a tak. Obdiv jsem si vydobyl interaktivním nápadem, kdy jsem v maketě továrny použil jako komín zapálenou cigaretu. Jo a víte, kyselý deště vadí ječmeni, že je pak taky kyselej a je z něho kyselý pivo? Nevíte, že? Tak už víte.
V pátek po obědě jsme vytáhl dvě kolegyně na kopec nad Ivančicemi, kde se celá akce odehrávala, bylo to necelé dva kilometry, křížová cesta tam vedla ke kostelu, z let 1861 - 1863, takové dřevěné reliéfy kýčovité to byly. A ten kostel na kopci, to je kaple sv. Jakuba, původně z roku 1483, potom shořela, potom iniciativou místního kněze byla obnovena v roce 1852, to byl František Josef I. už čtyři roky u vesla a ještě dalších 64 let bylo před ním. A ženský samozřejmě skučely, kdy už tam budem, jak je to daleko, jestli se nemůžem vrátit a tak, no hrozný, ženská na kopec nepatří, ta patří do kuchyně.
A pak jsme se školili a školili a školili a tak si myslím, že jsem si to večerní pivo zasloužil.

V sobotu (když jsem se navrátil ze školení) Pavla vypadala v rámci své rekonvalescence po viróze již mnohem lépe a projevila zájem o krátkou odpolední vycházku. "Půjdeme do Rosic podívat se na baziliku Nejsvětější trojice!" navrhl jsem kulturní zážitek a vyrazili jsme. Prošli jsme nejprve obcí Kratochvilka, kde kromě dvou hospod, z nichž jedna je hned vedle mateřské školky, a dvou pářících se psíků, z nichž obstarožní fence jezevčíka připadal Pavlin psík André velmi atraktivní a obával jsem se, že ho budu muset bránit jak před fenkou, tak i před špicem, jehož setřásla, není nic zajímavého. Snad leda že by tam měli sochu Jana Nepomuckého, tedy Johánka z Pomuku, ale tu mají všude, takže to není žádná zvláštnost. Odtud jsme došli do Rosic k Včelařskému středisku a muzeu, leč oproti mému očekávání nad námi nekroužily roje agresivních afrických včel, co neopylují a akorát bodají, to asi proto, že se rozpršelo, teda proto tam ty roje nebyly, né že by proto bodaly. Ty včely. Africký. Déšť ustal, než jsme došli k samotné bazilice, která, jak jsem později s hrůzou zjistil, není bazilika, ale akorát kaple, z doby před rokem 1691, a byla zamčená. Od kaple vede památné čtyřřadé stromořadí lip, mezi nímž je kamenná křížová cesta s reliéfy z 1. pololoviny 18. století, ale tam jsme nešli, my jsme šli na druhou stranu, a snažili jsme se dostat do Neslovic, ale jaksi jsme vyšli hned za Tetčicema na silnici, a tam je sviňský provoz, tak jsme se ploužili příkopy s kopřivama, což se Andrému nelíbilo a stepoval a bál se vstoupit na trávu a raději zdupával družstevní ozim. Po cestě jsme minuli pomníček, k němuž se váže děsně morbidní historka, kterak cikán spadl ze stromu, na kterém kradl třešně, přímo pod kola projíždějícího motocyklu a ten mu ujel hlavu a ta se kutálela daleko do družstevních lánů, no nevím, co je na tom pravdy. A když jsme tedy do Neslovic došli, spočítal jsem kilometráž a vyšlo mi asi sedm a půl kilometru, což, jak sami uznáte, je na rekonvalescenta příliš.

A ráno, že pojedem na houby. Než jsme posnídali, bylo jedenáct, to už zas tak ráno není. A sedli jsme do auta a jeli a jeli, daleko předaleko, spoustu obcí jsme minuli, nejmíň třicet kilometrů to bylo tam a dalších třicet zpátky, a v průběhu dvouhodinového bloudění monokulturním hvozdem jsme našli sedm václavek. Né sedm kilo, jenom sedm václavek. Tak to je efektivita sama.
Na zpáteční cestě jsme se rozhodli, že pojedem do Hornbachu, Pavla potřebovala jakousi mulčovací kůru pod tůje či co, já tomu zahradničení moc nerozumím, a koupila si tam ještě nekolik plazivých rostlinek, u čehož já jsem trpěl. No a v tom Hornbachu mají rybičky a kraby a tak. Ale né jenom tak obyčejný rybičky, oni tam mají i lezce bahenní, což je ryba dvojdyšná, a fakt že jo, ony seděly na šutrech a poulily ty svý obrovský oči a vůbec neplavaly ve vodě, tak na to bych se dokázal dívat celý hodiny. A pak tam byly ještě divnější ryby, to kdybych neviděl, tak neuvěřím, že něco takovýho může existovat, to si příroda zahýřila, ty ryby byly černý, asi deset centimetrů dlouhý, na prvních dvou třetinách těla krom malinkých prsních ploutví neměly vůbec žádné, a až na poslední třetině byly spojeny ploutev hřbetní, ocasní a řitní v jeden lem, ale to by nebylo to nejhorší, ona ta ryba neměla normální hubu jak ryby mívají, ona měla takovej rypák, něco jak mravenečník a ryla s ním v písku. Takže jestli můžete, zajeďte si do Hornbachu, protože tohle se denně nevidí.

Jaksi mi bylo hůř a hůř, a tělesná teplota se zvyšovala, a trpěl jsem velmi, i navštívil jsem ve středu svoji ošetřující lékařku, a shodli jsme se na diagnóze banální respirační onemocnění, a že to mám vyležet. Tak jsem ležel, poctivě, měl jsem jít toho dne na koncert, považte, na Čankišou, a kdeže, úpěl jsem v horečkách, a v pátek jsem měl jít na pivo, s kolegou Hanákem, který mě za tím účelem uhání již od začátku září a mně do toho vždy něco vleze a ony i ty prokleté viry. Takže jsem samozřejmě nešel nikam a velmi jsem se mu omlouval, on už snad začíná mít pocit, že se mu vyhýbám. A ačkoli jsem poctivě dodržoval léčebný režim, v posteli ležel, čaj pil, Pavla o mně dojemně pečovala, bylo mi v sobotu pořád hůře a hůře, a Roman s Evou mi v sobotu přinesli sypaný čaj Pu-Erl, o kerém mi Jonann sdělil, že je to "takovej ten plesnivej čaj s příchutí gotického sklepení, co ho Číňani při sušení přehrabávají bosýma špinavýma nohama". Tak to je delikatesa, fakt. V neděli jsem psal manželům Jedličkovým, ať mi dovezou pomeranč, a oni mi dovezli grep! Ale to už jsem trpěl tak, že mi to bylo celkem jedno, to už se mi parádně rozjel jakýsi zánět nosohltanu či co, ale takovou bolest v krku jsem ještě nezažil, takže v pondělí, kdy jsem mínil jít do práce, jsem posunky a chropotem vyžádal od své ošetřující lékařky nějaké silnější léky, a ona mi napsala chemoterapeutika, tak jsem zvědav, jestli po chemoterapii vyplešatím či nikoliv.

Tak ležím, podrobuji se chemoterapii (Cotrimoxazol AL forte - Trimethhoprimum 160 mg, Sulfamethoxazolum 800 mg - pokud by vás to zajímalo) a zatím neplešatím. Příznaky choroby pomalu ustupují, Pavla se o mně stará jak o vlastního, a vypadá to, že budu moct jet na Rusavu, neb budu již zdráv.

Rusava je - dle slov T-Mobilu - soubor dřevěných valašškých chalup s bedněnými štíty, podlomenicemi a polovalbovými střechami. Možná. Z těch hospod to poznat nešlo. Akce byla (až na to, že sestra cestou na hřbitov nacouvala do plotu) velmi stereotypní - ráno, či spíše v poledne, jsme vstali, posnídali, přesunuli se do hospody, kde jsme v dobrém rozmaru setrvali až do večera. Jednou za čas to není špatný. Taková důkladná oslava státního svátku.

Starší zápisky