Pivo je nápoj v naší, středoevropské kultuře značně oblíbený. Kam se podíváte, je nějaký pivovar. Dokonce i významný romantický rozervanec K. H. Mácha byl na svých toulkách kolem Křivoklátu veden spíše pověstí okolních pivovarů než hlasem hrdličky, a spíše než ku lásce byl zván do hospody cinkáním půllitrů. Ovšem samotná konzumace piva po určité době (asi tak po dvaceti letech) zvídavého člověka prostě přestane bavit. Tedy ne že bych ustal v konzumaci piva, chraň Bůh, ale začal jsem se pídit po tom, jakým procesem na sebe ječmenné zrno bere podobu orosené sklenice. Jakožto někdejšímu studentovi chemie a biologie mi nebylo třeba zjišťovat detaily o hvozdění, rmutování, vystírání, chmelovaru a podobných základních operacích. Zajímalo mě ale, dá-li se pivo, tedy skutečné pivo, ne ty patoky představované TV Nova, uvařit doma. Po prostudování odborných webů jsem došel k názoru, že proces je to nelehký, obtížný a hlavně náročný na dlouhodobé udržení teploty kvašení kolem 2 - 4 °C - a to je v třípokojovém bytě v běžné městské zástavbě poněkud problém. Pak se mi ale dostal pod myš článek na tomtéž serveru, hovořící zasvěceně o svrchně kvašených pivech z mladinových koncentrátů, u kterých kvašení probíhá při teplotách mnohem vyšších, kolem 15 °C. Popadl jsem teploměr a běžel do sklepa. Poté, co jsem se prohrabal množstvím rozličného materiálu, pozůstatků to rozsáhlé rekonstrukce bytu, pověsil jsem čidlo teploměru asi 10 cm nad podlahu a nedočkavě pobíhal kolem. Konečně! teplota ve sklepě je 14,7 °C. Výrobě svrchně kvašeného piva tedy již nestálo nic v cestě.
V první řadě bylo třeba zakoupit patřičné vybavení. Pivo ve smaltovaném hrnci vyrábí pouze barbar, který si nic jiného než patok nezaslouží. Prostředky na nákup mikropivovaru Mistr Sládek jsem získal tak, že jsem si k narozeninám nekoupil kombo ke kytaře, jak jsem původně zamýšlel, ale učinil objednávku na e-shopu http://www.domacimikropivovary.cz, kde jsem objednal variantu ECONOMY. Zejména mě nadchlo instruktážní DVD. Jako své první pivo jsem vybral Prémiový ležák světlý - svrchní, a to proto, že vím, jak má světlý ležák chutnat, a budu tedy vědět, zda se experiment povedl či nikoliv. Cena pivovárku se pohybovala kolem 1400,- a koncentrát stál 410,- Kč, při předpokládaném objemu 23 litrů. No jo - ale kam stočit 23 litrů piva? Původní myšlenka na láhve Bernard s keramickým uzávěrem vzala rychle za své, když jsem se domákl, že záloha na láhev činí 7,- Kč a to pivo v ní stojí minimálně dvacku, tak to si zkuste spočítat, to je spousta peněz a to by toho bernarda ještě někdo musel vypít. Volba tedy padla na dvě basy Starobrna 11 °, které se samozřejmě také musely vypít, což jsme učinili při příležitosti mých nedávných narozenin, o jejichž hodnotě se vzhledem k vzrůstajícímu počtu mých šedivých vlasů raději nebudu zmiňovat. Po vypití lahví bylo třeba zbavit je etiket, a to mi věřte, je práce nelehká. Hlavně ten alobal kolem hrdla... No fuj.
Čili byly láhve a byl pivovar a byl koncentrát. 20 litrů kojenecké vody jsem zakoupil společně s těmi dvěma basami piv, přece to nebudu vařit z vody z kohoutku... Začal jsem dezinfekcí Savem. Rodinu jsem vykázal z bytu, řka že to bude smrdět, a taky že jo. Ještě před dezinfekcí pivovárku se mi povedlo zjistit, že vzhledem k rozlézající se plísni v rohu pokoje, kam jsem mínil svůj biochemický experiment umístit, bude třeba dezinfikovat Savem i zeď pokoje. A to teda smrdí nehorázně. Po dezinfekci pokoje a pivovárku jsem začal vařit chmel. Poslední chmelovar si totiž domácí homebrewář (hle, jaký novotvar!) provádí sám, aby mohl lépe ovlivnit výslednou hořkost produktu. Já jsem do toho kastrólu nasypal vše - tedy nejprve chmel A, premiant, který se vařil 45 minut, a pak chmel B, červeňák, který se vařil dalších 20 minut. To taky páchlo strašlivě. Ke zcezení chmelu jsem užil čerstvě vyžehlenou plínku (Jáchymku, promiň) a chmelový extrakt chladil ve vodní lázni na 20 °C, a to co nejrychleji. Mladinový koncentrát (když to otevřete, tak to na první pohled v té plechovce vypadá jak melasa, ale kdo dneska ví, co je to melasa...) se pro změnu v druhé vodní lázni zahříval, aby z plechovky vytekl. No a pak se ohřeje k varu 3,5 litru kojenecké vody, vlije se do pivovárku, nalije se do ní obsah plechovky, přisype se kilo maltózy, to je takový cukr, který by minimálně žáci šestého ročníku znát měli a po rozmíchání a rozpuštění, jakož i přilití chmelového extraktu, se dolije pivovárek na 23 litrů. Do toho jsem se ovšem nehnal, pamětliv článečku, který jsem při sběru dat objevil kdesi na internetu, a setrval jsem u dvaceti litrů kojenecké vody. Následně bylo třeba vyčkat, až teplota zchládne na 18 - na 20 °C, aby bylo možno přidat kvasnice a systému zavřít kvasnou zátkou. Tento proces byl poněkud zdlouhavý, a tak jsem jej vyplnil posezením s přáteli-pijany v restauračním zařízení Na vidličce. Když jsem se po půlnoci dostavil k pivovárku, bylo mi jasné, že má chvíle nastala - nejprve jsem kvasnice tzv. nastartoval - tedy na 15 minut vsypal do dvou lžic maltózy rozmíchaných ve dvou deci vody o teplotě 35 °C a pak jsem směs vlil do barelu. Ten jsem uzavřel víkem s kvasnou zátkou a šel spát.
Ráno jsem zčerstva přihopkal k pivovárku, zdali kvasnice započaly dílo metabolizace sacharidů a díky vznikajícímu oxidu uhličitému dochází k intenzívnímu bublání. Nebublalo nic. Po počátečních pochybnostech a po prostudování diskusního fóra na webu Mistra Sládka jsem se rozhodl do procesu nezasahovat a vyčkat. A ejhle - odpoledne se hladiny v kvasné zátce pohnuly a dalšího dne docházelo k poměrně intenzivnímu bublání, přičemž se pokoj plnil zvláštní vůní, typickou pro kvasné procesy. Pokud jste někdy dělali jabčák nebo rybízák, víte, o čem mluvím.
To už byl ale nejvyšší čas pooohlížet se po zátkovačce na korunkové uzávěry, neboť to, co je dodáváno v sadě ECONOMY se výborně hodí na rozbíjení lahví, ne však na zátkování. Zátkovačku EXCLUSIVE, u Mistra Sládka v ceně 400,- Kč, jsem objevil na BS Vinařské potřeby za 239,- Kč, což mě smířilo i s poněkud delší dobou doručení.
Další postup byl už poměrně jednoduchý - po skončení bublání v kvasné zátce jsem láhve na pivo narval do myčky na nejvyšší teplotu (hrdlem dolů, samozřejmě) a po vychladnutí jsem do nich pivo stočil. Po první fermentaci mělo pivo chuť spíše jako burčák, ale ona chmelová hořkost byla již značně patrná. Do každé láhve jsem vhodil jednu tabletu fermentačního dropsu, který se postará u druhotnou fermentaci v lahvích, která by měla vést k vzniku piva, tak jak jej známe z hospod, restaurací, prodejen potravin a exkurzí v pivovarech. Lahve jsem zazátkoval, uložil do přepravek a po třech dnech stání v pokojové teplotě (na nastartování druhotné fermentace) jsem je přemístil do sklepa, kde nyní po dobu tří až šesti týdnů budou opatrovat svůj zrající obsah. A pak se uvidí.
Dá-li Bůh, dobré dílo se podaří.

Dnes jsem nevydržel muka čekání a ochutnal pivo, ležící již dva týdny ve sklepě. Je výtečné, silně chmelové, plzeňského typu. Správně pění a je i správně nasycené oxidem uhličitým. Chuťově se značně podobá 12° Plzni. Nečekal jsem, že by se mi mohlo povést vyrobit něco tak dobrého.
Další v pořadí budou Irish Style Stout a Cerveza.